Želví navigace
Staří čínští mořeplavci používali kompas k orientaci na otevřeném moři už v 11. století n. l. Želví kompas je podstatně starší, a jak se ukazuje, také mnohem dokonalejší. V mnoha směrech si nezadá s přístroji GPS. Želvy svým vnitřním smyslem pro magnetické pole dokážou určit nejen světové strany, ale také zeměpisnou šířku a délku.
Když se mládě karety obecné vyklube z vejce v hnízdě na floridské pláži, dělí jej od okolního světa vrstva písku, kterou jeho matka nahrnula na nakladenou snůšku. Mládě se prohrabe pískem a vykoukne na pláž na mořském pobřeží. Jeho první starostí je zjistit, kudy se jde k moři. Cestu mu prozradí bělavý přísvit příboje. Malé karety usilovně utíkají za světlým pruhem, aby se co nejdříve dostaly do vodního živlu. Další starostí želvičky je, kudy vede cesta na širé moře. Tady se může spolehnout na směr vln. Ty běží v blízkosti pevniny přímo proti břehu. Želvička proto musí plavat proti vlnám. Když zdolá i tuhle nástrahu, ocitá se uprostřed mořských dálav bez jediného orientačního bodu. Kudy teď?
Americký biolog Kenneth Lohman studuje orientaci karet obecných, které kladou vejce na plážích východního pobřeží Floridy. Jejich mláďata pak podnikají několikaletou pouť Atlantickým oceánem. Nejprve zamíří s Golfským proudem na severovýchod. Musí si dát přitom dobrý pozor, aby se nenechaly vodními masami zatáhnout příliš daleko na sever. Ve vodách poblíž Pyrenejského poloostrova proto čeká želvy první „přestup“. Musí „zahnout doprava“ a vplout do Kanárského proudu, který je unáší k jihu. Tam číhá na želvy další nebezpečí v podobě Guinejského proudu. Ten by je zanesl ještě dále na jih až k africkým břehům. Želvy proto musí opět včas „zahnout vpravo“ a využít toku Severního rovníkového proudu, který je nasměruje na zpáteční cestu k americkému kontinentu. V blízkosti Portorika je pak čas na další „odbočení“. Mořské proudy se při hladině proplétají mezi četnými ostrovy Antil a Baham, ale ve větších hloubkách tu teče Antilský proud přímo na severovýchod k břehům Floridy. Želvy tak absolvují cosi jako Tour de Atlantik. Po několika letech skončí na dohled od pláže, kde přišly na svět. Páří se a samice vylézají na břeh, aby nakladly vejce, a daly tak vzniknout nové želví generaci. Kruh se uzavírá.
Kenneth Lohmann nikdy nepřestal žasnout nad tím, že se želvy v Atlantiku neztratí a najdou cestu domů. Došel k závěru, že jim v tom pomáhají smysly pro vnímání síly a orientace magnetického pole. V laboratoři proto vybudoval bazén, v kterém může pomocí silných magnetů simulovat jakoukoli konstelaci zemského magnetismu. Aniž by se pohnul z místa, může s malými karetami cestovat od Floridy až po Portugalsko.
Podařilo se mu tak prokázat, že želvy jsou s to určit zeměpisnou šířku – tedy vzdálenost od rovníku severojižním směrem. Využívají k tomu sklonu siločar magnetického pole Země. Naše planeta je obrovský magnet s dvěma póly. Na jižním a severním magnetickém pólu směřují siločáry magnetického pole kolmo k Zemi. Nad rovníkem běží siločáry rovnoběžně se zemským povrchem. Čím dále na sever nebo na jih od rovníku, tím víc se kloní siločáry k zemi. Želvy sklon siločar vnímají a poznají, kdy je mořské proudy zanášejí mimo optimální kurs. Vyvinou pak nemalé úsilí, aby směr své cesty náležitě korigovaly.
V nejnovější práci, kterou publikoval tým Kennetha Lohmanna ve vědeckém časopise Current Biology, se podařilo dokázat, že karety obecné určí podle magnetického pole Země i zeměpisnou délku. Tedy pozici na východozápadní ose. Vědci si dlouho neuměli představit, že je něco takového vůbec možné.
Kenneth Lohmann využil toho, že různé končiny Atlantiku mají odlišné parametry zemského magnetického pole. Pomocí magnetů simuloval karetám v laboratorním bazénu magnetické pole u Portorika nebo u Kapverdských ostrovů. Obě lokality mají stejnou zeměpisnou šířku. Jsou však od sebe vzdáleny 3700 kilometrů. Zatímco u Kapverdských ostrovů potřebují želvy plavat na jihozápad, u Portorika musí na své okružní cestě Atlantikem nabrat zcela opačný kurz na severovýchod. Nechají se želvy v laboratorních podmínkách magnetickým polem přesvědčit, že se nacházejí na klíčových obrátkách své odysey? Výsledky pokusu jsou jednoznačné. Pokud vědci simulovali magnetické pole u Kapverd, plavaly želvy usilovně na jihozápad. Stejně jako v reálných podmínkách východního Atlantiku. Jakmile vědci nastavili magnety tak, aby napodobili magnetické pole u Portorika, provedly želvy otočku o sto osmdesát stupňů a usilovně plavaly, jako kdyby před sebou měly floridský cíl cesty. Jejich „biologické GPS“ ověřené miliony roků provozu neselhalo.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
