Zelené dilema

Za pozornost ovšem stojí, že zelení řešili i obecnější politické dilema, jak nakládat s mandátem od voličů. Z jedné strany tvrdili někteří zelení opozičníci, že strana voličům dluží důraznější prosazování programu, což je obtížně možné, když nemá své lidi tam, kde se rozhoduje. Předseda Bursík ale namítal, že by zelení neměli pohlížet na politické funkce jako na kořist a bez skrupulí se sápat po funkcích. V této věci neexistuje jedna pravda. Politika je kompromis. Jsou posty, které je taktičtější neobsadit, nechce-li strana riskovat spoluvinu. Obsadit pak má smysl ty, na kterých lze uspět, anebo na kterých alespoň nedojde k ostudě.

Zelení jsou poprvé ve sněmovně a ve vládě. Je jich málo, ale jsou potřební. V tom je mimochodem jejich šance, vyjádřit se silným hlasem k některým problémům, zanechat zřetelnou stopu. Pomýšlet na nějaké zásadnější politické výhry není příliš reálné. Republiková rada zelených si nakonec tažení za křesly ve správních radách a na úřadech neodhlasovala. Naopak se usnesla, že kritici příště budou diskutovat interně a přestanou se ostřelovat přes média. To je totiž věc, na kterou jsou lidé citliví. Rozhádaným partajím se nevěří, cení se disciplína. I u zelených.