František Skála: Věci mají v uměleckém díle nejvyšší formu bytí. Proto mi není líto ničeho, ani mého života

25. červenec 2026

Některé nápady mám v hlavě i přes dvacet let. Pořád se objevují, mizí a zase se vracejí, přiznává multižánrový umělec František Skála, o kterém teď režisér Petr Slavík natočil dokumentární film s názvem Veřejný prostor. „V historii dávala vládnoucí vrstva – včetně komunistů – peníze na kulturu. Byla to reprezentace šlechty a vládců, co vytvořilo umění minulých staletí. Ale co reprezentuje dnešní vládnoucí třídu? Je to docela zoufalé,“ zamýšlí se Skála v Osobnosti Plus.

Ve své nejstarší vzpomínce z dětství objíždí na kole park kostela Cyrila a Metoděje v Karlíně a nachází různé předměty, tím prvním významným byl podlouhlý magnet. Stejným způsobem hledá a sbírá artefakty pro své umění dodnes.

Čtěte také

„V žádném případě jim neříkám odpad ani šrot. Jsou to velice vzácné věci, protože to je vybráno z milionů předmětů, se kterými se někdy setkáte. Když projdu 30 kilometrů pláže, tak seberu tři věci, které tam najdu – a to je právě otázka osobního výběru,“ přibližuje František Skála.

Kromě vlastních nálezů získává předměty také na bleších trzích nebo z darů známých a přátel. Ty, které ho zaujmou, uchovává jako čekatele na instalaci.

„Pokud se jakákoliv věc dostane do uměleckého díla, tak je to pro ni nejvyšší forma bytí. To znamená, že by mi nemělo být nikdy líto i sebevzácnějších věcí, třeba z mého osobního života,“ popisuje a poukazuje:

„Jeden člověk si ode mě dílo koupil a já jsem mu musel vysvětlovat, že to je drahé, protože jsou tam třeba hodinky po mém otci, které jsou nádherné a jsou z dědictví. A já je použil, protože bylo potřeba je použít.“

Tichá a nenápadná práce

V jiné z nedávných kolekcí použil na výrobu soch lidské kosti nasbírané v řece Temži, jindy sestrojil z drátů čtyřtunovou sochu lišky – pojmenoval ji Vulpes Gott Dratoslav von Mischling alias Slávek a věnoval ji všem odstrkovaným bytostem na okraji.

Vulpes Gott Dratoslav von Mischling od sochaře, malíře a hudebníka Františka Skály, Zlín, v rámci výstavy Němá tvář (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

Tato plastika je inspirovaná obrazem od Maxe Švabinského, inspiraci pro své dílo ale čerpá Skála z různých zdrojů.

„Složil jsem písničku, kde se vyrovnávám s otázkou inspirace, a tam se zpívá: Řekl mi novinář, abych mu prozradil tajemství, kam chodím na inspiraci – má každý osel své moudra a poselství, která chce předat budoucím generacím,“ notuje. „A pak to pokračuje: Žádná senzace, žádná atrakce, jen tichá a nenápadná práce, která se objeví, až když to dozraje a bude se vám dlouho vracet.“

Čtěte také

Sám potvrzuje, že některé motivy se mu v nápadech a denících objevují opakovaně. V konečném výsledku je ale klíčová kvalita a trvalá hodnota, proto pokládá za přirozené, že některé nápady potřebují dozrát déle.

„Celé mystérium tvorby je to největší dobrodružství. Když někdo mluví o tom, že chtěl něco udělat, tak kecá, protože mnohdy pořádně neví, co udělal, pokud to má za něco stát,“ domnívá se. „Teď se hodně dá na senzaci. Ale mě baví, když je tam nějaká trvalá hodnota. Mám rád, když jsou věci kvalitní a trvají. Což je taky problém současnosti, že se pořád všechno mění.“

Je František Skála ještě pořád tvrdohlavý? Jak si představuje konec světa? A proč dává dílům věnování? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Světlana Witowská.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.