Zdravotnictví

Podle pojišťoven stát příliš podléhá požadavkům nemocnic a nešťastně zasahuje při stanovení cen zdravotní péče. Ministerstvo pochybuje o dobrém a odpovědném hospodaření pojišťoven a směrem k nespokojeným soukromým lékařům ministryně významně naznačuje, že si nežijí špatně. Občan, který pravidelně přispívá na zdravotnictví v naději, že o něj bude pečováno v případě nemoci, má právo vnímat napětí mezi státem, pojišťovnami a lékaři jako odborný ekonomický problém, kterému nemusí rozumět. Je-li systém zadlužen, nepochybně je to chyba. Že ji účastníci sporu vysvětlují každý po svém, se dá pochopit, nicméně podstatné je, aby ji společně napravili. Zájmem občana je, aby byl lékař dobře ohodnocen za dobrou práci a aby kvalita zdravotní péče odpovídala investici, kterou občané do zdravotnictví vloží.

Jak to lékaři, pojišťovny a ministerstvo zařídí, je jejich věc. Prospěje-li stabilizaci systému třídenní stávka soukromých lékařů, ať stávkují. Pomůže-li lepší dohled státu nad hospodařením pojišťoven, ať lépe dohlíží. Že se v našem zdravotnictví vede spor o určení peněz, které do systému vkládají občané, je samo o sobě v pořádku. Jde jenom o to, aby výsledkem bylo to nejlepší pro občana. A aby tomu tak bylo, měli by si lékaři, pojišťovny a ministerstvo stále společně připomínat, že je to občan, který je všechny financuje. A že to nedělá pro jejich modré oči, nýbrž zcela pragmaticky pro sebe.