Zapomenuté výročí

Majitelé onoho domku mu to potvrdili: Vlajky vyvěsili jako "připomínku naší historie a naší dříve československé a dnes již české identity. I když je v dnešní době chápána spíš jako přežitek". (Konec citátu)

U toho povzdechu na závěr stojí za to se zastavit. Není totiž vůbec ojedinělý. Nejde jen o to, že to chvíli trvalo i zdejším úřadům než pochopily, že by se hodilo vyvěšovat na 1. ledna státní vlajky, když už slavíme výročí republiky. To by se dalo přejít konstatováním, že si Češi prostě na nějakou vlajkoslávu nepotrpí. Ovšem jen za předpokladu, kdybychom svůj - aby se tak řeklo- "kladný vztah" k této zemi vyjadřovali i jinak než jednou za čas romantickou hymnou, opěvující její krásy. Ve skutečnosti totiž ten svůj "zemský ráj" dost důkladně plundrujeme. Stačí zamyslet se nad tím, co v neděli oznámil premiér Fischer: za uplynulý rok dosáhl schodek státního rozpočtu možná až 195 miliard. Což znamená, že každý obyvatel dluží přes 110 000.

Jistě, je krize, jak zdůraznil pan prezident. Ale jeden příklad z nedávné historie učí, že se s ní dá zacházet i jako se šancí. Přesně v roce vzniku ČR, tedy před 17 lety, se dramaticky propadlo hospodářství ve Finsku: tamní HDP klesl o 17, nezaměstnanost vzrostla na skoro 20 procent. To vše kvůli tomu, že se zhroutil Sovětský svaz, jehož neproduktivní ekonomika odebírala z Finska od oceli po papír všechno, co se tam vyrobilo. Finové si ale nezoufali, ani se nelitovali. Jak to popisuje německý futurolog Matthias Horx ve svém Knize o změně, uspořádali celonárodní diskusi o tom, kam má jejich země v budoucnu směřovat. Lipponenova "duhová koalice" zahrnovala všechny parlamentní strany, od Zelených po konservativce a za její drastickou úspornou politikou stály parlament i odbory. Stát enormně investoval do oborů budoucnosti, do výzkumu a do vzdělání. Dneska absolvuje 90 procent mladých Finů střední školu, protože každá škola má zcela autonomní možnosti pedagogiky a učitelé nejsou státní zaměstnanci, ale odborníci s vysokou profesionalitou a společenskou prestiží. Finské firmy, jako například Nokia, jsou aktivní po celém světě.

Ten hlavní důvod, proč se Finsku podařilo zrealizovat tento nový společenský model, spočívá podle Horxe ovšem v tom, že největším zdrojem této severské země není ani dřevo, ruda nebo kvalita mobilních telefonů. Je to důvěra. Důvěra ve stát, který není navzdory vysokým daním považován za korupčního kleptokrata, nýbrž za volený orgán občanů. Důvěra v hospodářství. V lokální občanské struktury. A v sebe sama.

Důvěra je protipól strachu, moci a cynismu. Redukuje náklady a podporuje kooperaci místo hierarchie. Je to jediný zdroj, který se zmnoží, když jím plýtváme. Tam, kde panuje důvěra, se dostaví prosperita a stabilita společnosti téměř automaticky, uzavírá německý futurolog Horx.

V dnešním rozhovoru regionálních Deníků s Tomášem Halíkem říká tento přední teolog a jedna z mála morálních autorit, které máme, "že nám schází kapitál, který je ještě důležitější než kapitál finanční: kapitál důvěry. V celoevropských výzkumech jsme ve dvou ohledech na posledním místě: ve víře v Boha a ve vzájemné důvěře. Kdosi řekl, konstatuje Tomáš Halík v Denících, že Češi nejen že nevěří v boha. Nevěří nikomu". Konec citátu. Dodejme, že tohle změnit je v moci každého z nás. Kdyby se nám povedlo věřit nejen sobě, ale i sobě navzájem, pak by krize mohla být skutečnou šancí. Nejen pro jednotlivce, ale i pro Českou republiku. Pak bychom určitě neměli problém ani s českou identitou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .