Zamilovat se můžete kdykoli a do kohokoliv, třeba na frontě nebo v kriminále

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Manželé Grünbergovi po válce

Spojař Josef Citterberg se zamiloval do ženy na dukelské frontě za 2. světové války. Svojí budoucí manželku spatřil ve chvíli, kdy právě amputovala nohu těžce zraněnému dítěti. Bývalý politický vězeň Jaroslav Grünberg si svojí manželku vybral mezi bachařkami v kriminále, kam ho komunisté na začátku padesátých let odsoudili za pomoc západnímu agentovi.

Láska kvete v každé době. S láskou se nerodíme, ale s láskou se stáváme lidmi. Lásku si nelze vynutit ani vyloudit, přichází sama, nehledaná a nečekaná. Nediskutuje se o ní, ta prostě je, říká se.


Žena mu nadává, nechce vzpomínat

Josef Citterberg velel četě spojařů na Dukle. Dostali za úkol po zářiovém masakru v roce 1944 ve vesnicích Machnówka a Wrocanka obnovit radiové spojení mezi velitelstvím. Utíkal a na zádech se mu houpal spojařský „bubnem“ se smotaným drátem. Přeskakoval mrtvé a těžce raněné. Všude byl zmatek a spousta krve. Když přebíhal bojiště, spatřil výjev, který se mu s láskou zaryl hodně hluboko do paměti. Nad sténajícími se skláněly mladičké ošetřovatelky převážně volyňské Češky. Na jednu z nich nemohl zapomenout. Po válce si jí vzal za manželku: „Nejednou jsem jí uviděl. To bylo něco! Měli tam takovou dřevěnou lavici. Na ní položili zraněného. A ona držela pilku v ruce a odřezávala rozstřílené hnáty. Ona to nikdy nepřizná, jak statečná byla. Mám zlatou ženu! Ale… Když někdy nemůžeme spát, mě stačí ťuknout a hned vím, kde a co jsme spolu za války zažili. Tak rád bych si s ní o tom vyprávěl a společně vzpomínal. Ale ona nechce! Prý nemůže. A když začnu, tak mi nadává,“ popisuje své trápení Josef Citterberg.

Když lidé z Post Bellum natáčeli jeho vyprávění, z kuchyně se sem tam ozval ženský hlas, aby nezapomněl na to či ono. Nakonec se paní Věra rozpovídá: „Ano, dobře si to pamatuju. Bylo to opravdu hrozné. Řezala jsem nohy a ruce i dětem, které šláply na minu nebo je zasáhla střepina. Tam bylo hodně zraněných. S dětmi jsme si slibovali, že se po válce setkáme. Ale to víte, život šel, dál. Vdala jsem se a změnila si jméno a tak už jsme se nikdy nepotkali,“ vypráví Věra Citterbergová, která krátce po rozhovoru pro Paměť národa zemřela.

Jaroslav Citterberg v roce 2008 po smrti své ženy


Vzpomínky Citterberga a Grünberga zpracovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20h v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21h. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

Církevní svatba dozorkyně a politického vězně

Na Paměti národa (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/732) najdete u příběhu Jaroslava Grünberga fotografii z jeho svatby. Ta se konala v roce 1951 v jednom žižkovském kostele. To by snad samo o sobě nebylo nic zvláštního, byť v této době církevní sňatky právě nefrčely. Výjimeční jsou svatebčané a především ženich a nevěsta. Jaroslav je v té době propuštěný politický vězeň a právě ukončil vojnu u PTP, jeho nastávající je již bývalou bachařkou, příslušnicí Sboru vězeňské stráže, která měla svého milého ve vězení nějakou dobu tak říkajíc na povel. Mezi hosty přihlížející církevnímu obřadu naleznete její kolegy z různých kriminálů. Přišli prý podpořit svojí bývalou kolegyni, i kdyby je to mělo stát místo.

28. května 1948 odpoledne ho zatkla StB u něj doma. U Grünbergů několikrát přespali stíhaní agenti chodci. V Bartolomějské dostal policejní nakládačku. Soud ho pak jako mladistvého sedmnáctiletého poslal do vězení „jen“ na tři roky za podvracení republiky. Trest si měl odpykat ve speciálním zařízení pro mladistvé v Zámrsku. Tady soudruzi zavedli tzv. makarenkovský způsob převýchovy, který spočíval ve vojenské buzeraci, šikaně, otrocké práci: „Patřil jsem mezi první chovance. Takže jsme vězení teprve budovali sami pro sebe. Do oken jsme dávali mříže, zaváděli elektriku, no prostě všechno. A bachaři? To vlastně ani bachaři nebyli, to byli dobří lidé, opravdu! Samozřejmě, že tam byl tvrdý režim, to ano, ale dozorci nám pomáhali. To byli starší policisté ještě z první republiky. Můžu jmenovat strážmistra Tošovského, Kubisku, Richtera. To byli opravdu chlapy k nezaplacení. Povolovali nám návštěvy, snažili se, abychom to měli jednoduší,“ popisuje Grünberg na tu dobu výjimečného. V jiných kriminálech panovaly zcela rozdílné poměry. Vězni umírali v korekcích na nemoci, zranění, která jim dozorci způsobovali, trpěli hlady, návštěvy připadaly v úvahu jen jednou za mnoho měsíců a za dobré chování.

Jaroslav Grünberg s manželkou

V Zámrsku se vstávalo ve čtyři ráno, po rozcvičce a snídani chovanci nastupovali do práce. Jaroslav sice nedokončil učení na elektrikáře, ale cokoliv bylo potřeba, to zařídil. Jednou ho volali do zahrady ke skleníku. Tady se s budoucí manželkou poprvé setkal: „Vona mě hlídala! Víte. V Zámrsku se zacvičovala. Právě nastoupila k vězeňské stráži.“ Badatel Martin Jindra, který vedl rozhovor s Jaroslavem, se vyptával, jak se to vlastně stalo, že se do sebe zakoukali: “To je osud, to je osud,“ opakuje Grünberg. „Něco se jim porouchalo v tom skleníku, a ona mě požádala, jestli bych se na to nepodíval. Tak jsem to tak dlouho opravoval, až jsme se sčuchli,“ směje se Jaroslav, který se se svou dívkou tajně scházel v ordinaci vězeňského doktora. Ostatní dozorci prý o vztahu věděli a nebránili mu: „Jen Kubiska a Tošovský lamentovali, že jestli se to někdo v Praze dozví, tak se všichni sejdeme v muklovském mundůru,“ vypráví Jaroslav Grünberg.