Zamilovat se můžete kdykoli a do kohokoliv, třeba na frontě nebo v kriminále

Láska kvete v každé době. S láskou se nerodíme, ale s láskou se stáváme lidmi. Lásku si nelze vynutit ani vyloudit, přichází sama, nehledaná a nečekaná. Nediskutuje se o ní, ta prostě je, říká se.

Žena mu nadává, nechce vzpomínat

Josef Citterberg velel četě spojařů na Dukle. Dostali za úkol po zářiovém masakru v roce 1944 ve vesnicích Machnówka a Wrocanka obnovit radiové spojení mezi velitelstvím. Utíkal a na zádech se mu houpal spojařský „bubnem“ se smotaným drátem. Přeskakoval mrtvé a těžce raněné. Všude byl zmatek a spousta krve. Když přebíhal bojiště, spatřil výjev, který se mu s láskou zaryl hodně hluboko do paměti. Nad sténajícími se skláněly mladičké ošetřovatelky převážně volyňské Češky. Na jednu z nich nemohl zapomenout. Po válce si jí vzal za manželku: „Nejednou jsem jí uviděl. To bylo něco! Měli tam takovou dřevěnou lavici. Na ní položili zraněného. A ona držela pilku v ruce a odřezávala rozstřílené hnáty. Ona to nikdy nepřizná, jak statečná byla. Mám zlatou ženu! Ale… Když někdy nemůžeme spát, mě stačí ťuknout a hned vím, kde a co jsme spolu za války zažili. Tak rád bych si s ní o tom vyprávěl a společně vzpomínal. Ale ona nechce! Prý nemůže. A když začnu, tak mi nadává,“ popisuje své trápení Josef Citterberg.

Když lidé z Post Bellum natáčeli jeho vyprávění, z kuchyně se sem tam ozval ženský hlas, aby nezapomněl na to či ono. Nakonec se paní Věra rozpovídá: „Ano, dobře si to pamatuju. Bylo to opravdu hrozné. Řezala jsem nohy a ruce i dětem, které šláply na minu nebo je zasáhla střepina. Tam bylo hodně zraněných. S dětmi jsme si slibovali, že se po válce setkáme. Ale to víte, život šel, dál. Vdala jsem se a změnila si jméno a tak už jsme se nikdy nepotkali,“ vypráví Věra Citterbergová, která krátce po rozhovoru pro Paměť národa zemřela.

Jaroslav Citterberg v roce 2008 po smrti své ženy|foto: Post Bellum

Církevní svatba dozorkyně a politického vězně

Na Paměti národa (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/732) najdete u příběhu Jaroslava Grünberga fotografii z jeho svatby. Ta se konala v roce 1951 v jednom žižkovském kostele. To by snad samo o sobě nebylo nic zvláštního, byť v této době církevní sňatky právě nefrčely. Výjimeční jsou svatebčané a především ženich a nevěsta. Jaroslav je v té době propuštěný politický vězeň a právě ukončil vojnu u PTP, jeho nastávající je již bývalou bachařkou, příslušnicí Sboru vězeňské stráže, která měla svého milého ve vězení nějakou dobu tak říkajíc na povel. Mezi hosty přihlížející církevnímu obřadu naleznete její kolegy z různých kriminálů. Přišli prý podpořit svojí bývalou kolegyni, i kdyby je to mělo stát místo.

28. května 1948 odpoledne ho zatkla StB u něj doma. U Grünbergů několikrát přespali stíhaní agenti chodci. V Bartolomějské dostal policejní nakládačku. Soud ho pak jako mladistvého sedmnáctiletého poslal do vězení „jen“ na tři roky za podvracení republiky. Trest si měl odpykat ve speciálním zařízení pro mladistvé v Zámrsku. Tady soudruzi zavedli tzv. makarenkovský způsob převýchovy, který spočíval ve vojenské buzeraci, šikaně, otrocké práci: „Patřil jsem mezi první chovance. Takže jsme vězení teprve budovali sami pro sebe. Do oken jsme dávali mříže, zaváděli elektriku, no prostě všechno. A bachaři? To vlastně ani bachaři nebyli, to byli dobří lidé, opravdu! Samozřejmě, že tam byl tvrdý režim, to ano, ale dozorci nám pomáhali. To byli starší policisté ještě z první republiky. Můžu jmenovat strážmistra Tošovského, Kubisku, Richtera. To byli opravdu chlapy k nezaplacení. Povolovali nám návštěvy, snažili se, abychom to měli jednoduší,“ popisuje Grünberg na tu dobu výjimečného. V jiných kriminálech panovaly zcela rozdílné poměry. Vězni umírali v korekcích na nemoci, zranění, která jim dozorci způsobovali, trpěli hlady, návštěvy připadaly v úvahu jen jednou za mnoho měsíců a za dobré chování.

Jaroslav Grünberg s manželkou|foto: redakce Post Bellum

V Zámrsku se vstávalo ve čtyři ráno, po rozcvičce a snídani chovanci nastupovali do práce. Jaroslav sice nedokončil učení na elektrikáře, ale cokoliv bylo potřeba, to zařídil. Jednou ho volali do zahrady ke skleníku. Tady se s budoucí manželkou poprvé setkal: „Vona mě hlídala! Víte. V Zámrsku se zacvičovala. Právě nastoupila k vězeňské stráži.“ Badatel Martin Jindra, který vedl rozhovor s Jaroslavem, se vyptával, jak se to vlastně stalo, že se do sebe zakoukali: “To je osud, to je osud,“ opakuje Grünberg. „Něco se jim porouchalo v tom skleníku, a ona mě požádala, jestli bych se na to nepodíval. Tak jsem to tak dlouho opravoval, až jsme se sčuchli,“ směje se Jaroslav, který se se svou dívkou tajně scházel v ordinaci vězeňského doktora. Ostatní dozorci prý o vztahu věděli a nebránili mu: „Jen Kubiska a Tošovský lamentovali, že jestli se to někdo v Praze dozví, tak se všichni sejdeme v muklovském mundůru,“ vypráví Jaroslav Grünberg.