Žákům chybějí znalosti, ty ale nejsou to hlavní. Školy musí učit přemýšlet, říká odborník Hausenblas

„Protože dohnat to nešlo, ani když byla ta dávka normální. A teď by měla být dvojnásobná,“ upozorňuje odborník na vzdělávání.

Čtěte také

Přetěžujeme žáky? V matematice neučíme na střední škole to, co dřív na základní, tvrdí pedagog Kostečka

A připomíná, že debaty o redukci učiva se v Česku vedou už od roku 1990. Nepovedlo se to prý ani po zavedení rámcových vzdělávacích programů:

„Eliminovat učivo, dovednosti nebo celé kusy oborů je velké umění. Chybí u nás to, co udělali třeba v Austrálii – kolektiv učitelů se společně učil stanovovat si cíle a minima. U nás to udělala skupina odborníků.“

Právo zvolit, co má v osnovách učit a co už ne, by měl ten, kdo žákům nejlépe rozumí, tedy jejich učitel. „On musí vybírat, na co navázat, co zanedbat, co vynechat. V tom musí mít na základě shůry daných předpisů docela značnou volnost a taky příležitost domluvit se s ostatními. Tato komunikace u nás chybí,“ míní Hausenblas.

To je podstata učení: umět klást otázky. Ne vědět ty odpovědi. To je až kýžený výsledek, pokud se umíte dobře ptát.
Ondřej Hausenblas

Podle něj nehrozí, že by toho pak někteří žáci uměli příliš málo a jiní naopak  mnoho – spíše budou umět různé věci. Současně přitom kritizuje systém přijímacích zkoušek a maturit, který směřuje k tomu, aby všechny děti byly stejné.

Čtěte také

Petr Šabata: Školy čeká zase velmi obtížný rok. Bez podpory od vlády

„Když se podíváte do vzdělávacích programů, tak tam skoro nikde není cíl, aby žáci uměli klást otázky. Najít to, na co je třeba se zeptat. To je podstata učení. Ne vědět ty odpovědi, to je až kýžený výsledek, pokud se umíte dobře ptát,“ zdůrazňuje.

„V posledních deseti letech pozoruji, že žákům znalosti chybějí. Ale jak říkám, znalosti – zapamatované věci –, nejsou to hlavní. Kdyby s tím uměli zacházet, přemýšlet, dávat do souvislostí, to je myšlení a učení. A toho bohužel školy stíhají málo, protože si myslí, že mají znát ty lišejníky a Ohmův zákon.“

Koho a co vyškrtnout?

Hausenblas prosazuje badatelský přístup k vyučování, aby se žáci snažili dopídit poznání skrze otázky a pokusy.

Čtěte také

Petr Holub: Kdo napraví ztráty ve znalostech českých dětí?

„Neurologové nás učí, že vědomosti se fixují do toho, co už víme, tím, že s tím operujeme, že něco děláme. Mnohem lépe se to pamatuje. Ale my hodně vyučujeme tak, že to těm dětem řekneme a ony si to zapíšou, my je z toho vyzkoušíme a je konec. Mozek takto nepracuje,“ upozorňuje.

„Když žák má charakterizovat literární směry, tak to musí zpaměti odříkat. To není skutečná operace. Ale posoudit něco, vybrat a říct, proč je to dobré, či špatné, to jsou ty operace,“ vysvětluje s tím, že děti by se především měly naučit dobře se vyjadřovat a uspořádávat si myšlenky.

Odříkat něco zpaměti není skutečná operace. Ale posoudit, vybrat a říct, proč je to dobré, či špatné, to jsou ty operace.
Ondřej Hausenblas

Hausenblas by změnil například i povinné seznamy literatury – žáci by se na vybraných knihách měli naučit přemýšlet o dané věci a literárním prožitku.

„Abychom byli kulturní národ, tak potřebujeme sdílet některé dějepisné vědomosti nebo stejné texty číst. Ale problém je, že když jim tam napíšeme Karolinu Světlou, tak to se nedá číst. To je strašná spisovatelka, kterou nestojí za to číst, i když ušlechtilé myšlenky mravní tam jsou,“ poznamenává.

Naopak autory, jako je Jan Neruda nebo Karel Hynek Mácha, stojí za to umět číst. „Ten jazyk je pro dnešní studenty cizí. Musíme je nejprve naučit dobře snášet tenhle zvláštní literární jazyk minulosti i dnešní poezie, aby ocenili, jak krásné věci to s nimi dělá,“ uzavírá.

Co všechno by mohlo zmizet z rámcových vzdělávacích programů v jednotlivých předmětech? Poslechněte si v záznamu Interview Plus.