Žádné tajnosti

30. červen 2006

Má-li tajná volba v parlamentu nějaký smysl, pak ten, že každý poslanec může hlasovat podle svého svědomí, tedy i jinak, než se to hodí jeho straně. To je důvod, proč se stranám tajná volba nehodí. Větší hodnotou, než svobodně projevená vůle, je pro partaje stranická disciplína. Proto včera sociální demokraté při volbě vyzvedli hlasovací lístky, ale pak je nevhazovali do volební urny. Strana chtěla mít jistotu, že nemá ve svých řadách buďto poslance, který si cení konkurenční političky, nominované na předsedkyni Poslanecké sněmovny, anebo poslance, jehož hlas by konkurence dokázala koupit.

Strany, které po svých poslancích chtěly podporu pro společnou kandidátku, to s dozorem měly těžší. Test jednoty jim ukázal, že jsou jednotní na devadesát osm procent, nikoli tedy na sto. Nejspíše budou příště také hledat mechanismus, jak zamezit zradě, kterou se ve stranické optice jeví být svobodně vyjádřený nesouhlas. Při dnešním rozložení sil ve Sněmovně je tajná volba problém. Jedno subjektivní rozhodnutí může poslat k moci jak vládu koaličně středopravou, tak i menšinově levicovou.

Co když ten pravicový hlas, který včera nedostala Miroslava Němcová, příště podpoří levici? Jeden z dvou set poslanců může rozhodnout o změně politického kurzu státu ze středu doprava, či ze středu doleva. Může-li ale mít takovou váhu, neměli bychom vědět, komu patří, a být ujištěni, že je veden svědomím, nikoli osobním prospěchem? Tajná volba může být spíše úskalím, než vymožeností. Nemusí zaručit svobodu, ale může krýt nepravost. Je tudíž otázka, zda máme politické strany za dozor nad svými poslanci kritizovat. Možná by měl volič naopak od strany, kterou volil, takový dozor žádat. Jako projev politické odpovědnosti.

autor: iho
Spustit audio