Žádné dítě není samo o sobě zlobivé. Má jen naučenou strategii přežití, míní ředitel organizace Neohrožené děti

Morávek mnohdy pracuje s dětmi, které bývaly týrané, a to často ze strany mužů. „Hodně se tak ze začátku drží stranou, protože neví, jestli tenhle pán nebude další hrozba.“

Čtěte také

Deprese a sebepoškozování dětí začalo za covidu a prohlubuje se dál

Na začátku tak k němu přistupují s rezervou. „Ale časem zjistí, že nejsem hrozba a že to ‚potetovaný zvíře‛ je na jejich straně. Takže to pak pro ně ve finále vytváří jakýsi pocit bezpečí, že ví, že za mě se schovat můžou,“ naráží na svůj vzhled.

Přesvědčit dítě, že stojíte na jeho straně, není samozřejmá věc ani pro rodiče. „Je to tím, že děti si na nás utváří názor samy. Je jedno jestli jim řeknete, že jste hodný a neublížíte mu. Jde o to, co to dítě se mnou zažije.“

Morávek zdůrazňuje, že ne všechny děti, co se ocitnou v ústavní péči, nemají rodinu, která by za nimi stála rodina. „Bývají tam děti, které jsou v rodinách milovány, vnímají její lásku, zastání, ale ta rodina to nezvládá. Bývá tam třeba alkoholismus nebo sociální problémy, ale ty děti vnímají svou biologickou rodinu jako pevný štít.“

Čtěte také

Evropská komise chce bojovat proti zneužívání dětí na internetu. Nenaruší navrženým nařízením soukromí uživatelů?

„A pak jsou děti, které třeba do ústavního zařízení utečou dobrovolně, protože se jim doma fakt nevede. A ty musí nějak přežít – mají různé strategie. V rámci vývojové psychologie dítě potřebuje nějakou stabilní osobu, potřebuje pevný bod, takže hledá ve svém okolí nějaké tyto osoby, hledá, jak fungovat v daném kolektivu. A umí se velmi rychle adaptovat, umí s těmi pracovníky pracovat – mnohdy mám pocit, že ty děti pracují víc námi než my s nimi.“

„Věřím tomu, že žádné dítě není zlobivé, že má pouze naučenou nějakou strategii, jak přežít, jak fungovat. Když máte v zařízení dítě, které vám ukradne peněženku z kapsy třeba, tak je to sociálně nepřijatelný styl chování a mohlo by se říct, že to dítě je zlobivé, ale když pak jdete do nějaké jeho anamnézy, tak zjistíte, že to dítě žilo tři roky na ulici a co neukradlo, to nemělo. A v tu chvíli se nějaká ta zlobivost stává naučenou strategií přežití,“ dodává.

Dokážeme se jako společnost zastat dětí, které z různých důvodů nemají zastání doma ve vlastní rodině? Poslechněte si celé Hovory Petra Viziny v audiozáznamu.