Žádné dítě není samo o sobě zlobivé. Má jen naučenou strategii přežití, míní ředitel organizace Neohrožené děti
Původně herec, moderátor a taky trenér sebeobrany Tomáš Morávek si za své povolání před lety vybral péči o znevýhodněné děti, nejdřív jako dobrovolník a teď už coby profesionál ředitel společnosti Neohrožené děti. Ta například zřizuje poradenství pro děti ve složitých situacích a plánuje založení ústavu pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
Morávek mnohdy pracuje s dětmi, které bývaly týrané, a to často ze strany mužů. „Hodně se tak ze začátku drží stranou, protože neví, jestli tenhle pán nebude další hrozba.“
Čtěte také
Na začátku tak k němu přistupují s rezervou. „Ale časem zjistí, že nejsem hrozba a že to ‚potetovaný zvíře‛ je na jejich straně. Takže to pak pro ně ve finále vytváří jakýsi pocit bezpečí, že ví, že za mě se schovat můžou,“ naráží na svůj vzhled.
Přesvědčit dítě, že stojíte na jeho straně, není samozřejmá věc ani pro rodiče. „Je to tím, že děti si na nás utváří názor samy. Je jedno jestli jim řeknete, že jste hodný a neublížíte mu. Jde o to, co to dítě se mnou zažije.“
Morávek zdůrazňuje, že ne všechny děti, co se ocitnou v ústavní péči, nemají rodinu, která by za nimi stála rodina. „Bývají tam děti, které jsou v rodinách milovány, vnímají její lásku, zastání, ale ta rodina to nezvládá. Bývá tam třeba alkoholismus nebo sociální problémy, ale ty děti vnímají svou biologickou rodinu jako pevný štít.“
Čtěte také
„A pak jsou děti, které třeba do ústavního zařízení utečou dobrovolně, protože se jim doma fakt nevede. A ty musí nějak přežít – mají různé strategie. V rámci vývojové psychologie dítě potřebuje nějakou stabilní osobu, potřebuje pevný bod, takže hledá ve svém okolí nějaké tyto osoby, hledá, jak fungovat v daném kolektivu. A umí se velmi rychle adaptovat, umí s těmi pracovníky pracovat – mnohdy mám pocit, že ty děti pracují víc námi než my s nimi.“
„Věřím tomu, že žádné dítě není zlobivé, že má pouze naučenou nějakou strategii, jak přežít, jak fungovat. Když máte v zařízení dítě, které vám ukradne peněženku z kapsy třeba, tak je to sociálně nepřijatelný styl chování a mohlo by se říct, že to dítě je zlobivé, ale když pak jdete do nějaké jeho anamnézy, tak zjistíte, že to dítě žilo tři roky na ulici a co neukradlo, to nemělo. A v tu chvíli se nějaká ta zlobivost stává naučenou strategií přežití,“ dodává.
Dokážeme se jako společnost zastat dětí, které z různých důvodů nemají zastání doma ve vlastní rodině? Poslechněte si celé Hovory Petra Viziny v audiozáznamu.
Související
-
Malé dítě hrálo hru a vyskočilo na něj porno. Za riziko mají odpovědnost rodiče, varuje psycholožka
Psycholožka a ředitelka Dětského krizového centra Zora Dušková tvrdí, že od pandemie řeší útoky internetových predátorů na daleko menší děti než dřív.
-
Muž dokáže věnovat plnou pozornost lecčemu. Jeho dítě to ale není, popisuje lektor
„Muž umí velmi dobře věnovat něčemu plnou pozornost – málokdy ale svým dětem,“ tvrdí lektor Pavel Kůča Kučera.
-
Přijmout dítě, které není vaše, je velké životní rozhodnutí, říká odbornice
Wicki je výkonná ředitelka Institutu rodinné péče Natama. Mluvit bude o pěstounské péči a přípravě a doprovázení lidí, kteří se rozhodnou osvojit si dítě z dětského domova.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.