Začali na mě střílet – a netrefili se nejspíš jen náhodou. Příběh Vlasty Černé-Přikrylové
V pouhých sedmnácti letech pomáhala dnešní klinická psycholožka Vlasta Černá ukrývat pronásledovaného kněze (a později rozporuplného biskupa skryté církve) Felixe Mariu Davídka.
Když se spolu s ním pokusila odejít na Západ, chytila je Státní bezpečnost. Vlasta skončila na vyšetřovně StB a poté ve věznici v Uherském Hradišti.
Vlasta Černá se narodila jako Přikrylová 19. ledna 1933 ve vsi Horní Štěpánov na Drahanské Vrchovině. Otec pracoval jako stolař, matka se starala o malé hospodářství: „Měla jsem radostné a šťastné dětství, ale ne docela jednoduché. Přišla jsem ze školy a na stole jsem už měla seznam prací, které musím udělat.“
Obecní školu dokončila v roce 1948, kdy už ve Štěpánově působil třetím rokem mladý kněz Felix Maria Davídek (1921-1988) – více například zde. Všiml si dívčina studijního nadání a doučoval ji latinu, aby mohla nastoupit na gymnázium.
Bylo už po komunistickém převratu a pater Davídek vyučoval víc mladých lidí, chtěl jim pomoci ke vzdělání, nezatíženému marx-leninskou ideologií - v Horním Štěpánově založil Atheneum, studijní seminář pro mládež.
Davídek byl pro komunistický aparát z mnoha důvodů nepřijatelný: vyvíjel i další vzdělávací aktivity, kritizoval režim během svých kázání, šířil protikomunistické texty, veřejně četl pastýřské listy. Dne 22. dubna 1950 byl zatčen, podařilo se mu však uprchnout z policejní stanice v Boskovicích a tajně se vrátil do Štěpánova.
Vlasta Černá vzpomíná: „Dobře mě znal a věděl, že nikomu nic neprozradím, požádal mě tedy o úkryt. Já mu pak zajišťovala různá místa, kde se mohl schovat. Měli jsme obavy z prozrazení, a tak se přesouval od jedněch lidí k druhým. Trvalo to téměř půl roku, pak jsme dostali avízo, že jsou nám estébáci na stopě.“
Nepodařený pokus o útěk na Západ
Pater Davídek se rozhodl odejít do Rakouska spolu s několika svými studenty, mezi nimi byla i Vlasta Černá (Přikrylová), tehdy studentka gymnázia v Jevíčku. Rozhodla se pro útěk, ze strachu, že skončí ve vězení. Uprchlíci se rozdělili na dvě skupiny, Vlasta šla na začátku září roku 1950 s F. M. Davídkem a ještě jedním studentem. Zvolili cestu, která se zdála bezpečná.
Ukázalo se však, že převaděč je ve spojení se Státní bezpečností. „Ten člověk nás zavedl k hranicím u Dyje a řekl, abychom dávali pozor, že u břehu projde stráž, a potom abychom potichu přešli k řece. Tam bude prý připravená lodička a my přeplujeme na druhou stranu, kde už nás budou čekat známí z Rakouska,“ vzpomíná Vlasta Černá na noc z 5. na 6. září 1950.
„Všechno bylo tak, jak řekl, stráž skutečně přešla. Byli to dva vojáci a vybavuju si, že měli flinty s bajonety. Pak jsme opatrně došli k řece, jenže když jsme už byli blízko, začalo se střílet, vybuchovaly světlice, nastal velký zmatek. Skočila jsem do takového rákosí, do křoviska, kde jsem se ukryla. Světlice pořád osvětlovaly břeh, a tak jsem viděla, že dva mé spolucestující – nebo jak jim říkat – zatkli, že jim dávají pouta a odvádějí je pryč.
Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Pak jsem si uvědomila, že nevím, kde vlastně jsem, a že pokud zůstanu schovaná, nebudu vědět, kam jít. A kdyby se mi podařilo dostat domů, stejně by mě tam zatkli. Tak jsem vyšla z křoví, jenže na mě začali střílet. Nevím, jak jsem to přežila, ale nezasáhli mě, nestalo se mi vůbec nic. Když pak viděli, že jsem žena, přiskočili a dali mi pouta.“
Tři měsíce ve sklepě
Příslušníci Státní bezpečnost odvezli členy skupiny na vyšetřovnu v Uherském Hradišti. Vlastu, které tehdy ještě nebylo 18 let, strčili do nevětrané sklepní cely, kde pak v izolaci prožila tři měsíce. K lidem se dostala jen když ji odváděli na výslech, nemohla se mýt ani převléknout, byla jí zima.
Z vězení musela poslat domů pozdrav „jakoby“ z německého Řezna, aby se potvrdilo, že přechod je přes hranice je bezpečný a aby StB mohla chytat další uprchlíky. Poté se Vlasta Černá dostala do věznice v Uherském Hradišti.
„Musím říct, že mě po celou dobu nebili. Jenom při jednom vyšetřování nechali otevřené dveře do sousední místnosti, kde seděl na židli nějaký muž. Odhadla bych, že ve věku něco přes 40 let. Vyšetřovali ho dva chlapi, a ještě tam byl přítomen soudruh Alois Grebeníček, ale ten pouze dohlížel. A oni toho člověka tak krutě mlátili, že omdlel a spadl ze židle. Když ležel na zemi, vzal jeden z vyšetřovatelů kýbl s vodou a polil ho, třásli s ním – a potom zavřeli dveře. Dodnes nevím, jestli ho umlátili nebo jestli přežil.“
Po několika měsících jí konečně povolili koupel, ale pro čerstvě osmnáctiletou dívku v nesnesitelných podmínkách: „Víte, jak jsem byla ráda, že se konečně můžu vykoupat a že mně snad dají čisté prádlo? Odvedli mě ale do mužské vězeňské prádelny mezi samé muže. Uprostřed stál velký dřevěný škopek s teplou vodou. V něm jsem se měla vykoupat. Teď si představte, že okolo byli samí mužští vězni. Nechali práce a koukali. Bojovala jsem mezi přirozeným studem a touhou se umýt. Nakonec jsem do toho škopku vlezla.“
Ve vězení se Vlasta Černá nakazila žloutenkou. Její stav byl velmi vážný, lékař prý konstatoval, že pravděpodobně nepřežije. Byla pak propuštěna do domácího léčení (lidé ji proto podezírali ze spolupráce s StB). Nemoc nečekaně překonala, nastoupila do zaměstnání – a 11. listopadu 1951 si pro ni znovu přišli muži ze Státní bezpečnosti a odvezli ji do věznice pro mladistvé v Tišnově. V prosinci téhož roku se znovu dostala do samovazby v Uherském Hradišti.
Dne 19. března 1952 měla Vlasta Černá soud. Verdikt byl na tehdejší dobu poměrně nízký: rok vězení. Protože většinu trestu si již odseděla ve vazbě, propustili ji za dva týdny na svobodu. V soudních procesech kolem tzv. ilegální skupiny Felixe Maria Davídka padly přísnější tresty: F. M. Davídek dostal 24 let.
Vlasta Černá měla i po propuštění zdravotní potíže z prodělané žloutenky. Nemohla vykonávat těžší práce, ale jako bývalou trestankyni ji nikde nechtěli přijmout do zaměstnání. Nakonec dostala povolení, že smí absolvovat zdravotnický kurz ve Svitavách. Pracovala pak v Psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích, dálkově si dodělala maturitu, později také dálkově vystudovala vysokou školu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
