Zabil vzdávajícího se Poláka, neměl tu prý co dělat

Co všechno zažil, nikomu nevyprávěl. Nebyl prý zájem. Až před dvěma lety těsně před smrtí přijal dokumentaristy, kteří jeho svědectví zaznamenali pro Paměť národa. Mrazivě v něm popisuje kruté zacházení se zajatci, znásilňování a vraždění během Slovenského národního povstání a na konci války. Od těchto událostí uplynulo přes devětašedesát let.

Osmaosmdesátiletý Ján Bugel seděl na posteli v Domově péče o válečné veterány, na krku zlatý řetěz, a nadával na poměry: „Heleďte, mám sluchátko. Špatně slyším. Dřív jsem na to bral dvě stovky. A dneska? Nečas mi to vzal! Mám mu děkovat nebo nadávat? Neděkuju, ani nenadávám. Jen si něco myslím. Ožebračují lidi!“ začal rozhovor bývalý komunista a vojenský skladník Ján Bugel, který dostal povolávací rozkaz ve dvaceti letech a službu přerušil jen jednou v životě – dezercí.

Na frontu? Raději na dovolenou, žádal velitele

Ján Bugel se narodil roku 1923 v malé vesnici na východním Slovensku. Chtěl se vyučit krejčím, ale prý to nějak nedopadlo. Jeho matka zůstala v domácnosti, otec se nechával najímat jako dělník, který zpevňoval cesty kamením a štěrkem. V roce 1943 dostal Bugel povolávací rozkaz do slovenské armády k útvaru v Prešově.

Bál se, že bude muset na frontu. Slovenští vojáci v té době bojovali po boku wehrmachtu v Itálii a Rusku: „Trochu jsem zalhal, že jsem krejčí a doufal, že mě dají do týlové služby,“ vysvětluje Bugel, kterému se jeho přání splnilo. Místo do skladu, kam chtěl, ho ale přidělili ke kuchařům. Později si ho vybral velitel útvaru plukovník Badík, slovenský Němec. Z Bugela se stal pomocník pro všechno. Využívala ho prý hlavně rodina velitele, jeho žena a dcera. Věšel prádlo, myl nádobí, uklízel a jezdil pro vodu. Ženy trvaly na údajně léčivé vodě z místního pramene. „Ty byly horší než Badík! Furt mě honily, to bylo ponižující. Jednou si mě zavolal velitel a říká: ,Vojáku, musíme na frontu! Chceš bojovat nebo na dovolenou?‘ No to je jasné, že jsem mu zasalutoval a odpověděl: ,Pane veliteli, já bych raději tu dovolenou,‘“ vyprávěl Bugel, který odjel na týden domů.

Ján Bugel krátce po válce|foto: Post Bellum

Když se vrátil, všechno bylo jinak. V kasárnách našel jen zbytek jednotky. Jakýsi poručík mu nařídil, aby naložil koňský povoz municí a zbraněmi a jel do hor do jakéhosi tajného skladu v lesích. Bugelovi se to nezdálo. Když skutečně podle instrukcí dojel na místo, došlo mu, že změnil strany. Partyzánské hlídce řekl heslo ,Mor ho‘ a stal se vojákem povstalecké armády. Na Slovensku vypuklo národní povstání.

Povstalci ho přidělili ke službě na letišti Tri Duby. Dostal baterku, se kterou v noci postával u přistávací plochy a blikal na letouny. Z nich vyskakovaly desítky parašutistů ze SSSR. Často prý vojáci končili na stromech a jednotka, ve které Bugel sloužil, je sundávala. Po pár dnech ho, jak říká, zase šoupli do zvolenského skladu, kde se dobrovolně hlásily stovky mužů ze zálohy k aktivní službě. Jejich výstroj a výzbroj měl ve Zvolenu na starosti Bugel, který si pro sebe při této příležitosti schoval sniperskou pušku. Tu prý ovšem později užíval více jako pozorovatelnu než jako účinnou zbraň.

Ve Zvolenu si nechal posádku nastoupit generál Golián, jeden z velitelů povstání (pamětník na jiném místě nahrávky tvrdí, že k nim mluvil generál Ferdinand Čatloš, ministr národní obrany). Velitel před vojáky prohlásil: „Úkol je jednoduchý! Vyhnat německé fašisty ze Slovenska a dávat při tom na sebe pozor!“ Vojákům rozdali legitimace potvrzující jejich účast na povstání. A vyrazilo se pěšky na frontu.

Nejhorší chvíle zažil v bitvě o kamenitý kopec nedaleko Žiliny – Strečno. „To jsme se hrabali do kopce. Z vrchu na nás stříleli Němci. V předních liniích postupovali kluci, kteří něco provedli a Rumuni,“ prý se snadno poznali, vysvětluje Bugel, pušky nosili zavěšené namísto koženého popruhu na šňůře. Stávalo se, že se Rumun v boji najednou otočil a začali střílet do slovenských jednotek. Bugela ovšem zranila větev ze stromu, kterou odlomil výbuch. V týlu ho operovali, aby neřval bolestí, vypil láhev vodky.

Chtěli domů, proto dezertoval

Slovenské jednotky se rozpadaly. Vojáci zahazovali zbraně a utíkali často přímo do náruče wehrmachtu. Ján Bugel dezertoval s osmi kumpány: „Všichni jsme chtěli domů,“ vypráví dojatě Jan Bugel, který dorazil do vesnice, kde se ho ujal sedlák. Svlékl uniformu, oblékl civil, svoji pistoli i uniformu vyměnil za chleba. V noci pokračoval směrem na východ.

Ján Bugel v 70. letech (vpravo)|foto: Post Bellum

Po desítkách kilometrů někde za Popradem si přes den zdříml na louce, kde o něj doslova zakopla německá desetičlenná patrola. Ján Bugel skončil jako zajatec ve sběrném táboře v Sabinově. Denně se tu konaly popravy, lidé umírali hlady. Bugel se domluvil se spoluvězněm a v noci utekli. Proplížili se mezi německými dozorci. Po třech dnech potkali skupinu slovenských partyzánů, se kterými se připojili k postupující československé jednotce Ludvíka Svobody.


Zabil vzdávajícího Poláka

V bitvě o Liptovský Mikuláš zabil člověka tváří v tvář. Často se mu scéna později vybavovala. Bugel sloužil v týlových jednotkách, které měly za úkol tzv. čistit zákopy: „Když fronta postoupila, prolézali jsme bunkry, jestli se v nich neukrývá nepřítel. A nejednou vidím vojáka v německé uniformě. Dal ruce nahoru a volal: ,Nestřílej. Nestřílej! Já jsem Polák!‘ Já mu povídám: ,Když seš Polák, tak co tu děláš?‘ Prásk, prásk. Co jiného? Zastřelil jsem ho. Kdyby byl na mém místě, udělal by to samé, to se nedalo nic dělat,“ popisuje děsivou scénu z fronty Ján Bugel, který těsně po válce vedl sběrný tábor pro Němce v Jihlavě.


Ženy chtěly žít

Dokumentaristé se vyptávali, jak se s německými civilisty zacházelo. „Nikdo nechtěl umřít. Každý voják je stejný, český, slovenský, britský nebo sovětský. My jsme neznásilňovali, neměli jsme na to čas,“ odpovídal Bugel. Na otázku, jak se chovali sovětští vojáci, o kterých se říká, že hodně znásilňovali, odpověděl: „Každý jsme nějaký.“ A navázal historkou, jak říká, o „kurvách“. (Není zřejmé, zda pamětník mluví o prostitutkách nebo myslí dívku, se kterou měl jeho přítel pohlavní styk). Prý jeho kamarád se sblížil s jistou dívkou a dostal pohlavní nemoc a musel na ošetřovnu. Z toho měl prý Bugel velký strach.

Pak Bugel pokračuje, že i on se setkal s jednou krásnou třináctiletou dívkou – dcerou Němky, místní učitelky. Dívka prý moc stála o to, aby s matkou mohly zůstat v Československu. Bugel historku nedokončí, není přesně rozumět, proč o ní v této souvislosti mluví. Vypravuje, že potřebovala potvrzení od revolučního národního výboru. Pět lidí jim to prý muselo schválit.

Ján Bugel se svojí ženou v roce 2009|foto: Post Bellum

Lágr, který Bugel vedl, byl rozdělen na oddíly pro děti s matkami, dívky a muže od 19 let. Slečny byly zvlášť. Jednou za ním přiběhla hlídka, že se skupina Rusů dobývá k Němkám. Bugel prý na ně vyběhl s pistolí a hrozil jim, že zastřelí každého, kdo přeleze oplocení. Vojáci odtáhli. Zanedlouho hlídka znovu přiběhla pro velitele, že se opět dobývají do tábora Rusové. Bugel musel znovu zakročit, tentokrát zastavil dva Rusy, kteří si nedali říct, hlásil je pak jejich veliteli, ale nic z toho prý nebylo.