Za železnou oponu utíkali i ti, kteří ji hlídali

I když se je komunistický režim snažil pečlivě vybírat, každý rok se mezi nimi našlo několik takových, kteří neodolali pokušení a své služby využili ke zběhnutí na Západ. Mezi rokem 1951, kdy Pohraniční stráž začala fungovat, a rokem 1989, jich uteklo bezmála 400. Nejvíce hned v roce 1951 (celkem 57 vojáků). 

Čtěte také

Pohraniční stráž byla součástí totalitního aparátu. Sympatii k tomu cítit nemůžu, říká Adam Drda

Režim to pochopitelně vnímal jako velmi závažný problém, kterému se snažil předcházet. V první řadě přísným výběrem mladíků, kteří si měli u pohraniční stráže odbýt svou povinnou vojenskou službu.

Taky nesměli být z rodin, které se počítaly za nepřátelské režimu. Nemohli mít mezi příbuznými emigranty, naopak museli mít čistý trestní rejstřík, morálně bezúhonní a prokazatelně nakloněni režimu. Do rot, které se pohybovaly přímo na hranici, mohli jen ti „nejčistší“. Ostatní sloužili na brigádách, a ani tento systém nedokázal zběhnutím zabránit.

Když se někdo rozhodne, nejde mu bránit

Například v roce 1958 utekl do tehdy ještě západního Německa pohraničník Milan Vaner, který byl svými nadřízenými hodnocen jako svědomitý voják. Kontrarozvědka si ho dokonce vytipovala jako svého budoucího informátora mezi vojáky.

Při vyšetřování se ukázalo, že Vaner svou uvědomělost jen předstíral. Koneckonců i na operativní schůzi k útěkům pohraničníků na Západ, která se konala na ministerstvu vnitra v únoru 1989, se konstatovalo, že když si některý pohraničník zamane utéct, tak tomu téměř nelze zabránit.

Čtěte také

Pohraničník Sviták tvrdí, že převedl několik lidi přes hranici. Historikové mu nevěří, napadají ho ze lží

Po každém útěku následovalo vyšetřování, které bylo velmi zevrubné. Snažilo se odhalit chyby v systému, navrhnout jejich řešení a také potrestat ty, kteří chybovali. Tak dopadl i voják, který byl ve službě se zmíněným Milanem Vanerem. 

Po jeho útěku vyšetřovatelům vypověděl, že si během hlídky s Vanerem sedli, aby si vykouřili cigaretu:

„Po vykouření cigarety jsem usnul. Probudil jsem se za dobu, kterou nemohu přesně určit, ale pamatuji si, že byla ještě tma. Nejdříve jsem se rozhlédl, kde je Vaner. Protože jsem ho nespatřil, vstal jsem a začal hledat v okolí místa, kde jsme byli. Svítil jsem, volal i pískal. Vojína Vanera jsem hledal asi půl hodiny, protože jsem ho nenašel, tak jsem si sedl a za chvíli jsem usnul. Vzbudil jsem se kolem 4:00 hodiny.“  Za takový laxní přístup čekal na mladého pohraničníka prokurátor.

Na Západ i se psem

Někdy zběhové utíkali ve dvojicích, v extrémních případech i ve větších skupinách. Leckdy uprchli i se zbraní nebo dokonce se služebním psem. V mnoha případech pak rakouská nebo německá strana zbraň (nebo psa) československým pohraničníkům vrátila.

Pokud ne, byly tyto věci stejně jako uniforma a obuv přičteny vojákům k tíži. Všichni uprchlíci byli totiž v nepřítomnosti odsouzeni za dezerci, a zároveň i za zcizení státního majetku.

Vojenská kontrarozvědka se často snažila zběhlé pohraničníky dostat zpátky do vlasti. Umožňovala například jednomu z rodičů, nejčastěji otci, aby za uprchlíky odjel na Západ a přemluvil je k návratu. Jiné uprchlíky v zahraničí sledovala prostřednictvím svých agentů.

Celý pořad Veroniky Kindlové najdete v audiozáznamu.