Vzpoura proti válce otřásla před sto lety Rumburkem. Jedním z popravených vůdců byl i František Noha

31. květen 2018
František Noha

„Nejklidnější je Noha. Jako gladiátor, když vstupuje do arény, klidně se rozhlíží kolem. Vždy stejně vyrovnaný,“ zapsal si svědek události, která v květnu 1918 otřásla severočeským Rumburkem. Po vojenské vzpouře došlo na popravy organizátorů rebelie a mezi těmi, kteří byli u kůlu na hřišti za rumburským hřbitovem popraveni, byl i František Noha.

Když vysílení vojáci omdlévali na cvičišti

Nedostatek potravin a vyčerpanost z války byly na počátku roku 1918 důvodem, proč v některých rakouských vojenských posádkách docházelo k pokusům o vzpoury. Podobně tomu bylo i v Rumburku, svoji roli tam ale sehrála ještě jedna skutečnost: myšlenky na vzpouru se zrodily u vojáků, kteří byli po určitou dobu v ruském zajetí a na příkladu bolševiků viděli, že válku je možné ukončit.

Ze zajetí se vraceli s nadějemi na vyplacení zadržovaného žoldu a měsíční dovolenou. Jenže nic z toho se nekonalo – a co víc, nedlouho po návratu do Rumburku se vojáci dozvěděli, že se opět vrátí na frontu. K tomu všemu přidejme ještě všudypřítomný hlad a nekonečný dril na cvičišti. František Noha nedlouho před vzpourou napsal domů:

„Chléb nám znovu škrtli, takže veka, která byla na dva dni, potom na čtyři a teď je již na devět dní. Je to k zoufání, co se zde s námi děje. Máme ráno kávu hořkou – totiž to káva není, nýbrž černá jakási voda, a na oběd trochu čisté polévky a kyselé zelí míchané s řípou a k tomu ani kousek bramboru a kdo nemá chléb, tak to musí sníst jen tak, jak to dostane. A vojna jak řemen: execírky takové, že lidi padají jak mouchy. Už to není možné vydržet.“ Nebyl jediný, kdo to tak vnímal.

Tisíc mužů proti válce

V úterý 21. května 1918 okolo šesté ráno se na dvoře rumburské chlapecké školy, která tehdy sloužila jako vojenská ubikace, shromáždilo s puškami na sedmdesát příslušníků 7. čety. Příkazy nadřízených k odevzdání zbraní a odchodu neuposlechli. Ze zástupu nakonec vystoupil František Noha s krátkým oznámením: „Nepůjdeme odtud, dokud nedostaneme svůj žold!“

Poprava vůdců rumburské vzpoury

Už toto jeho jednání mohlo být podle tehdejších předpisů kvalifikováno jako vzpoura – byl to ale jen začátek. Během několika hodin se ke vzbouřencům, kteří se rozhodli postupovat z Rumburku na Nový Bor a Českou Lípu, přidalo na tisíc dalších vojáků. František Noha patřil k hlavním organizátorům jejich vystoupení.

Charismatický mladík požíval mezi ostatními značné autority, uměl je přesvědčit o správnosti celé věci a navíc i uklidnit ujištěním, že má spojení na vojáky v dalších posádkách, kteří se ke vzpouře přidají. Z České Lípy se měli vydat do Prahy a s civilním obyvatelstvem pak dosáhnout jakéhosi povstání, které by vedlo k ukončení války. Romantický sen vzal za své ještě večer, kdy byli vzbouřenci přemoženi vojáky z České Lípy nedaleko Nového Boru.

Ve třiadvaceti na popravu

Při hledání vzbouřenců byl František Noha zatčen ve čtvrtek 23. května 1918 na okraji Rumburku. Následoval rychlý soud a poprava deseti vojáků, označených za vůdce vzpory – mezi nimi i Františka Nohy, který šel podle svědectví na smrt zcela klidný. Do čtyřiadvacátých narozenin mu scházelo půl roku.

„Živelná vzpoura, která měla být jen přihlášením se o žold, jídlo a dovolenou, se stala impulsem k větší akci, která mezi ostatními vzpourami značně vybočuje,“ říká Ester Sadivová z rumburského muzea, která se nad osudem Františka Nohy a jeho skutečným podílem na vedení rumburské vzpoury zamýšlí v pořadu z cyklu Portréty.

František Noha
Spustit audio
autor: David Hertl

Související