Vzniká Unie pro středomoří

Svědkem takové události byla v neděli Paříž. Prezident Sarkozy přilákal do hlavního města Francie neobvykle rozsáhlou sbírku prezidentů, premiérů, králů i diktátorů. Ti všichni asistovali u porodu Unie pro středomoří, sdružení států, které má pomoci vyřešit některé z nejpalčivějších problémů, které vznikají na hranici mezi dvěma světy, bohatou a stabilní Evropou na jedné straně, a chudým, chaotickým, a někdy naopak až příliš statickým Jihem. Tyto problémy se týká zejména jihoevropských zemí, jako je práce Francie, nebo Itálie a Španělsko, a na druhé straně severní Afriky a Blízkého východu. Projekt se týká stamilionů lidí, a patří tedy k nejvelkorysejším projektům posledního desetiletí, srovnatelným snad jen s předposlední vlnou rozšíření EU na východ o deset států, mezi nimiž jsme byli i my.

Jinak ale mnoho posobností mezi oběma operacemi nenajdeme. Francii jde hlavně o některé konkrétní problémy. Jedním z palčivých bodů dnešní Evropy je nezadržitelný příliv zoufalých lidí z přelidněného Jihu, kteří jsou ochotni riskovat svůj život, aby se dostali do Evropy a zde hledali své štěstí. To pak má podobu dřiny neprivilegovaných ilegálních přistěhovalců, nebo naopak chudobu neúspěšných a různým ideologiím podléhajících azylantů. Nicholas Sarkozy doufá, že Unie pro Středomoří by mohla spolu-způsobit nový rozvoj ve státech na jih od Evropy a přispět tak k tomu, že tamní chudí ztratí motivaci migrovat a zůstanou doma.

Kromě přesunu chudých jižanů Evropu stále více trápí otázka bezpečnosti. Islamistický terorismus už dávno není v evropských městech imaginárním strašákem, a evropské vlády pochopily, že tento problém musejí řešit i jinak než jen přísnějšími hraničními kontrolami. Evropská unie také správně tuší že jednou z příčin hrozeb starému kontinentu jsou konflikty ve třetím světě, a ty zas souvisejí se špatným vládnutím a nedostatkem svobody a demokracie v této části světa. Vždyť ani jedna z těchto zemí nemůže být považována za demokracii, snad s částečnou výjimkou Libanonu a také Turecka.

Evropa chce tedy přispět k hospodářskému rozvoji, lepšímu vzdělávání a případně i demokratizaci svých chudších sousedů, a to ve vlastním zájmu. O vytvoření středomořské unie hovořil Sarkozy ještě jako prezidentský kandidát, a nedělní schůzkou tak vlastně splnil jeden ze svých starých slibů. V mnoha ohledech tento vele-kongres předstihl očekávání. Do Paříže přijeli šéfové států a vlád 43 zemí a představitelé řady mezinárodních organizací v čele s generálním tajemníkem OSN Pan Ki-munem. Za symbolický jeden stůl přitom zasedly arabské delegace spolu s Izraelci; Řekové a Turci; a také Libanonci a Syřané. O lehký skandál se tak postaral hlavně vůdce libyjské Džamahírie Muammar Kaddáfí, který odmítl přijet a zmínil při tom cosi o novém kolonialismu. Nedorazil ovšem ani marocký král, který je prý na dovolené, a poslal za sebe svého bratra. Mnozí pozorovatelé nelibě nesli, že Sarkozy až příliš usnadnil návrat syrského prezidenta Asada mezi ostatní politiky, ačkoli ho kvůli syrské politice vůči Libanonu bojkotoval i Sarkozyho předchůdce Chirac. Rozruch vyvolal i fakt, že prezident Assad při projevu izraelského premiéra Olmerta odešel ze sálu, ale jinak vše vypadalo velkolepě.

Vypadání je ale často jen pouhé zdání, a to je jeden z problémů, které je potřeba v souvislosti s konferencí zmínit, protože idea Unie pro Středomoří čelí velkému skepticismu nebo i nepřátelství, a to často oprávněnému. Celý projekt je velmi podezřelý Turecku. V Ankaře velmi dobře vědí, že Francie patří k předním odpůrcům tureckého členství v Evropské unii. Obávají se, že medová slova o velké roli pro Turecko v unii středomořské mohou být jen náhražkou za to, že nakonec Paříž turecký vstup do EU zcela znemožní.

Francie také bývá často podezřelá z jistého egocentrismu, a totéž dvojnásobně platí o jejím současném prezidentovi. Ten dělá vše pro to, aby získal pro svou zemi vedoucí postavení ve středomořské a blízkovýchodní oblasti, kterou považuje tak trochu za svůj dvorek, i když je jasné, že bez podpory ostatních Evropanů nemůže ani vzdáleně sekundovat vlivu Spojených států.

Přitom Paříž si už stačila pohněvat Německo, protože Unii pro Středomoří prezentovala jako francouzský projekt - určený jen pro státy na pobřeží středozemního - ovšem financovaný z evropských, tedy i německých peněz. Důvod k nelibosti mají i Britové, kteří ve středomoří také mají své zájmy, ale byli vytlačeni na okraj. A do třetice své obočí zvedalo Španělsko, země nepochybně velmi středomořská, která ovšem nebyla dostatečně zapojena do příprav. Nelibost dala najevo i evropská komise, protože Francie chce trvale obsadit spolu-prezidentství organizace i poté, co přestane být předsednickou zemí EU. A stačila už také přislíbit spolu-prezidentství Egyptu, který by jinak do Paříže na kongres nepřijel a celý plán by tak shodil. Otrávení jsou i Arabové, které Francouzi nutí zasednout ke stejnému stolu s Izraelci, aniž by jim umožnili stanovit své podmínky.

Kritici Sarkozyho plánu také poukazují na to, že organizace stojí na spoustě hezkých slov, ale jen malého množství konkrétních plánů, je to tedy jakási reklamní akce, která propaguje ambiciózního prezidenta. V Paříži sice připravili slavnostní pokrmy ve středomořském stylu, ale přitom na programu jednání nebyl ani rozpočet budoucí organizace, nebo alespoň debata o jejím budoucím sídle, pokud Sarkozy nepovažoval za automatické, že jím bude přístav Marseille.

Jedním z typických rysů takového přístupu je fakt, že Unie pro středomoří má podle výřečného Sarkozyho demokratizovat arabský svět, ale zároveň stojí na spolupráci tamních despotů. Skeptici také zmiňují fakt, že oblast, o které je řeč, je příliš velká a příliš rozmanitá. Jsou tu vysloveně zaostalé země bok po boku s poměrně rozvinutými balkánskými státy, o Izraeli, jednom z největších světových producentů high-tech ani nemluvě. Jsou tu státy malé a jsou tu státy gigantické, jako je Turecko a Egypt.

Na druhou stranu je třeba říci, že Sarkozy se svým plánem dotkl důležitých témat. Správně identifikoval nejen reálné problémy oblasti, které se tak jako tak nějak řešit musí, ale odvážil se pojmenovat slabiny předchozích řešení, jako byl v podstatě už mrtvý Barcelonský proces z poloviny 90. let. Ten zahynul na nedostatek vůle obou stran i příliš mnoho států, které se ho měly účastnit.

Už jen samotná existence Unie umožňuje neformální kontakty mezi členy, které by se jinak neodehrály, a nebo by byly zatíženy přílišnou pozorností médií. Na okraj summitu se uskutečnilo mimo jiné krátké jednání izraelského premiéra Ehuda Olmerta a předsedy palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse a podle agentury AFP Olmert prostřednictvím tureckého premiéra Erdogana nepřímo jednal i se syrským prezidentem Asadem.

Sarokozy už před rokem o svém plánu hovořil jako o výsledku poučení z počátků evropské integrace z doby před více než 50 lety, kterou lze dnes považovat za velmi úspěšný projekt. Na definitivní zhodnocení tedy ještě musíme počkat, když ne padesát, tedy aspoň pět let, a nebo přinejmenším dva. Bude vlastně dobře, pokud se všichni skeptici budou mýlit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .