Před sedmdesáti lety, konkrétně 24. května 1949, v západní části Německa vstoupila v platnost nová ústava a vznikla tak Spolková republika. Na utváření základního zákona se podílely tři okupační mocnosti, které v západním Německu působily po druhé světové válce.
Představitelé sovětské okupační zóny ale přípravu dokumentu považovali za diktát okupantů a dali přednost vlastnímu státu – Německé demokratické republice. Německý týdeník Die Zeit v souvislosti se sedmdesátým výročím vzniku moderní německé ústavy popisuje tehdejší události z pohledu východní části tehdy rozdělené země.
Úspěch pravicově populistické strany Alternativa pro Německo AfD v nedávných parlamentních volbách ukazuje, jak je Německo stále rozdělené na východní a západní část. AfD totiž bodovala především ve východní části země.
Když Základní zákon vstoupil v platnost, v západoněmecké okupační zóně vznikl nový stát. Představitelé Východu to ale zcela ignorovali. Například deník Nové Německo, který vycházel v sovětském sektoru, tehdy věnoval titulní stranu ocelárně v Riese, kde se otevřela pátá tavicí pec a zaměstnanci podniku se za to dočkali chvály. Z durynského Meiningenu zase přišla zpráva o opravách dvou tisíc lokomotiv.
Partajní noviny Sjednocené socialistické strany tak západoněmeckou ústavu vynechaly a soustředily se na budovatelské články. Jejich přístup je přitom zajímavý, protože deník se vůči Spolkové republice jinak silně vymezoval a její ústavu považoval za zemi rozdělující dokument.
Pro pochopení situace je třeba si rok 1949 představit jako období přechodu a nejednoty. Německo si po druhé světové válce rozdělily čtyři vítězné mocnosti. Západní části připadly Spojeným státům, Francii a Velké Británii, východ země Sovětskému svazu.
Snahy o nový stát pak probíhaly jak v západním, tak ve východním sektoru. Otázka, jestli bude existovat jedno, nebo dvě Německa, zůstávala dlouhou dobu bez odpovědi. Stejně jako to, jestli se bude jednat o Německo demokratické, anebo socialistické. Die Zeit tehdejší stav přirovnává k závodu, jehož cíl byl nejasný.
Večer 23. května 1949 se ale rozhodlo. Bonnský parlament slavnostně přijal nejvyšší zákon nové republiky, která vznikla o den později. Událost rozhodla o rozdělení Německa. Každopádně většina Němců, a je jedno jestli na východě nebo západě, radost nesdílela. V zemi se také stále pohybovala řada nacistů a lidi bylo potřeba naučit principům demokracie. Takzvanou denacifikaci obyvatelé přijímali spíše s nevolí než nadšením.
Co přesně si mysleli Němci na východě, je podle týdeníku těžko uchopitelné. Východní tisk podléhal cenzuře a vůli Sovětského svazu a Sjednocené socialistické strany. Noviny Nové Německo byly s nákladem 400 tisíc výtisků nejrozšířenějším deníkem v Sovětském sektoru.
Byl jedním z mužů, kteří pomáhali budovat demokratické a mírové Německo. Velký přítel Sovětského svazu, celoživotní bojovník za sociální práva, oddaný spolupracovník velkých postav německého revolučního hnutí Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, stál vždy po boku J. V. Stalina a vždy byl také velkým přítelem Československého lidu. Prezident Německé demokratické republiky Wilhelm Pieck.
Socialistická partaj západoněmeckou ústavu považovala za dokument, který nejenže Německo rozděluje, ale také zabíjí demokracii. Alespoň tak to formuloval Otto Grotewohl, pozdější první předseda východoněmecké vlády, ve svém projevu v květnu 1949.
Grotewohl se vůči ústavě a vzniku Spolkové republiky vymezoval často. Jak napsal dobový tisk, západním guvernérům vyčítal, že parlament v Bonnu donutili k vytvoření separátního státu. Ostatně západní politiky jako například prvního spolkového kancléře Konrada Adenauera socialisté považovali za rozdělovatele.
Schválení ústavy ve východoněmeckém pohledu ohrožovalo jednotu Německa a budoucnost německého národa. Grotewohl namísto toho požadoval společná vyjednávání pouze německých politiků, jejichž výsledkem by byl socialistický stát dělníků a zemědělců.
Alespoň taková byla oficiální verze. Jak ale Die Zeit poznamenává, už na začátku roku 1949 bylo všem politikům jasné, že jednotné Německo kvůli začínající studené válce mezi Sověty a Západem nemá šanci na úspěch. Na vzniku Spolkové republiky trvaly především Spojené státy a Velká Británie, což bylo zřejmé už na konci roku 1947. Také proto je možné z dnešního pohledu Grotewohlovy apely považovat spíše za slova mířená k soudruhům než za vážně míněný politický nátlak.
Řada pozorovatelů to přirovnávala k humanitární katastrofě. Tisíce uprchlíků se tísnily ve velmi nestandardních hygienických podmínkách na zahradě a chodbách západoněmecké ambasády v Praze.
„K čemu to je, když se v sovětské zóně volá po jednotě a míru a západní politici se odvracejí. Jednotné Německo? Ne, takové Američané nechtějí,“ napsala čtenářka socialistického deníku Nové Německo Maria Schenkerová v květnu 1949. Je možné, že tak vyjádřila pocit mnoha Němců v poválečné době, protože rozdělení země si nepřáli ani obyvatelé východu, ani západu.
V souvislosti s kroky bonnského parlamentu začala Sjednocená socialistická strana o to víc usilovat o vlastní socialistickou zemi. Skutečnost, že okupační mocnosti na západě konaly rychle, socialisty zneklidňovala. Proto lidová rada složená především ze zástupců socialistické strany vyhlásila na začátku roku 1949 stav nouze z obavy před možným rozdělením země.
„Bonnská ústava není německým zákonem, nýbrž diktátem západních mocností k realizaci nemírové politiky,“ napsal 20. března 1949 list Nové Německo. Ústava podle jeho tehdejšího výkladu povede doslova k roztržení země a ohrožení existence německého národa.
Zajímavé je, že již dlouhou dobu před vyhlášením Spolkové republiky se v sovětské okupační zóně připravovalo založení Německé demokratické republiky. Nový stát měl patřit oficiálně všem Němcům. Ale jak píše historik Ulrich Mählert ve svých Malých dějinách NDR, už na konci roku 1947 na východě platilo, že raději celou půlku Německa než celé Německo napůl.
Spolková republika závod o rychlejší založení republiky v květnu 1949 vyhrála a socialisté ji chtěli následovat. Nicméně sovětský vůdce Josif Stalin se nezajímal pouze o samostatný stát ve východním Německu. Důležitý pro něj byl vůči Sovětskému svazu přátelský partner řádně platící repatriační poplatky.
Sjednocenou socialistickou stranu ale tlačil čas. Poté, co byl v srpnu 1949 zvolen první Spolkový sněm, vypravili se socialističtí funkcionáři včetně Grotewohla do Moskvy. „Tam někde na venkově čekali, než je Stalin přijme v nějaké chatě,“ uvádí dějepisec Mählert.
Se založením východoněmeckého státu Stalin souhlasil v září. A 7. října 1949 pak spoluzakladatel socialistické partaje Wilhelm Pieck v Berlíně oznamuje, že na základě lidovým kongresem přijaté ústavy se jednomyslným usnesením všech zúčastněných stran a organizací zakládá Německá demokratická republika.
Podobu zřízení NDR načrtnul šéf socialistů Walter Ulbricht již v roce 1945, když prohlásil, že nový stát musí vypadat demokraticky, ale zároveň musí mít vše pod kontrolou. Vznik nové republiky se musel řádně oslavit. Sjednocená socialistická strana nechala povolat dvě stě tisíc mladých lidí, kteří v říjnu 1949 pochodovali Berlínem.
Většina východních Němců ale neměla co slavit. Lidé nezapomněli na násilnosti sovětských vojáků, vyvlastňování a demontáž země. Socialistický stát vznikl proti vůli svých občanů, konstatuje na závěr německý Die Zeit.
Dlouhodobou nespokojenost obyvatel komunisty ovládané NDR, řešila řada z nich snahou vystěhovat se na západ do Spolkové republiky Německo. Legálně i nelegálně.
Události československého jara a léta 1968 si spojujeme s velkými politickými změnami. Jenže lidé nežili jen politikou.
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
