Výstava v Bonnu

Jako motto by mohl sloužit, jak připomíná týdeník Die Zeit, lístek, který je k nalezení v jedné z posledních vitrín, na kterém stojí: Přišli jsme jako hosté do své vlasti. Nechceme zpět. Nyní to je vaše vlast. Napsal si kdosi, kdo navštívil svůj rodý kraj v nynějším polském Slezsku.

Podobných artefaktů je na výstavě 1500 na 650 kvadrátních metrech výstavní plochy. Kromě těch tradičních, které se zabývají přímo vyhnáním a zvláště divokými odsuny, v nové budově postavené krátce před rokem 1989 nedaleko bývalé vládní čtvrti, najdeme I řadu dokumentů, jež ukazují jak těžce tito Němci museli o své uznání bojovat i ve své vlasti v západním Německu a jaké šikaně a útlaku byli vystaveni v tehdejší Německé demokratické republice.

Die Zeit k výstavě napsal: Ono je přece jenom možné, říká si člověk po návštěvě výstavy s ulehčením, i přes hlučnou debatu kolem Památníku vyhnání v Berlíně, se podívat střízlivým pohledem na tento kus dějin.

Instalace pracuje se všemi moderními výstavními prostředky. Na výstavě najdeme autentické dochované předměty jako byly malé žebřiňáčky, s kterými lidé utíkali, podomácky vyrobené nástroje a odřené staré kufry a dokonce i jeden nouzový utečenecký barák z městečka Furth im Walde, které se nachzí nedaleko našich hranic, jimž prošly tisíce sudetských Němců.

Za jeden z nejpůsobivějších exponátů je považováné oblečení ušité z různých hadříků k prvnímu svatému přijímání kdesi v dánském lágru pro malé děvčátko. Přesto, že se tam lze setkat i s takto intimními věcmi, pořadatelům se podařilo nesklouznout do kýčovitosti. Na mě osobně nejvíc zapůsobily svazky klíčů od ztracených domů, které si uprchlíci vzali na cestu do nových obydlí.

Na výstavě je možné si poslechnout i nahrávky rozhovorů s vyhnanci, které ovšem Guido-Knopp-Institut nevybral tak, aby pouze podtrhovaly účinnost výstavy, ale zvolil je naopak tak, aby si navzájem odporovaly a ukazovaly na rozdílnou zkušenost těchto nešťastných lidí, kteří do Německa přišli z Pomořanska, Slezska a ze Sudet. Podle posledních střízlivých odhadů historiků bylo těsně po válce přesídleno 12 až 14 milionů Němců a z toho při této akci přišlo o život 300 tisíc až dva a půl milionu lidí. Nikdo už to nedokáže přesně spočítat.

I zacházení s utečnci v západním a východním sektoru bylo zásadně odlišné: Zatímco v Bavorsku, kam směřovala největší část transféru, se o utečence zajímaly strany a snažily se je získat pro sebe, ve východním sektoru se o ně postaral stát a zakázal jim hovořit o vyhnání. Kdo nepřistoupil na novou rétoriku, která z vyhnanců učinila přesídlence, stal se třídním nepřítelem budoucí Německé demokratické republiky. Kdo tyto téze zpochybňoval mohl se dostat do vězení a herci, kteří hráli v představení Heinera Müllera Přesídlenci v roce 1961 dokonce byli nuceni pod nátlakem učinit veřejnou sebekritiku a od tzv. nepřátelského kusu se museli distancovat.

Výstava navíc o transféru Němců z východu hovoří v kontextu veškerých transférů, ke kterým došlo ve XX. století: připomíná tureckou genocidu Arménů až po nedávné události v Kosovu a zřetelně ukazuje, že posunem hranic Němci platili za vedení vyhlazovací války na východě.

Z výstavy je také jasně vidět, že vyhnaní Němci z východní části bývalé říše sice nebyli po válce v Německu prezentováni jako oběti, jak se o to někdy snažily hlavně jejich politické organizace a svazy, ale o to zřetelněji jecítit, že je staří obyvatelé měli za cizince, říkali jim posměšně ruksakoví Němci, kteří dlouho museli dokazovat, že něco umějí a začasté museli začínat, ač měli třeba dobré vzdělání, jako pomocní dělníci. Každý pátý Němec byl po válce ve Spolkové republice Německo přivandrovalec.