Vstupte! s prof. Helenou Illnerovou - přepis pořadu

RT: Pěkné dopoledne s pořadem Vstupte. To dnešní sváteční Vstupte jsme před několika dny natáčeli v příjemné společnosti bytu paní profesorky Heleny Illnerové. Dobré dopoledne.

HI: Dobré dopoledne.

RT: Paní profesorko, je to výhoda slavit narozeniny mezi Štědrým dnem a Silvestrem na konci roku?

HI: Už jenom jak se ptáte. To víte, že není. Já jsem byla ve skutečnosti plánována na začátek roku, ale bohužel tehdy ten porodník chtěl jet za rodinou do Špindlerova mlýna, a tak mě vyhnal předčasně, já jsem vlastně o rok starší, kvůli tomu mám na něho hrozný vztek.

RT: Jak budete slavit narozeniny? A teď se také ptám s tím, že nevím jestli mohu zveřejnit tu číslici?

HI: No, samozřejmě. To by bylo legrační, kdyby jste ji nezveřejnil, ne? Bude mi 70 let, všichni to vědí a mě to nějak netrápí.

RT: Jak budete slavit resp., jak slavíte? Slyšel jsem, že velmi kuriozně?

HI: Já nevím. Měla jsem asi jednu takovou nejlepší oslavu, tu už mám za sebou, protože já vždycky dělávám z kraje prosince výlet pro všechny kamarády, že jdeme vždycky odněkud někam, tentokrát se šlo z Vráže do Loděnice a končíme v hospodě. Šlo padesát lidí, já jsem byla po operaci, tak zrovna, že bych šla z Vráže přes Svatého Jana do Loděnice, to jsem teda nešla.

RT: Šla jste v ráži? :-)

HI: No šla jsem, jak jsem šla... Můj syn byl tak hodný a zavezl mě přímo do té hospody. Udělala jsem ten skok rovnou do hospody, což bylo fajn. Dostala jsem 70 růží od kamarádů, bylo jich tam padesát, myslím, že to bylo velice veselé, živé. Oni byli rádi, že ty vršky už přelezli, navíc mě viděli jak veselé skáču o berlích. Myslím, že to bylo príma.

RT: Tím možná trochu netradičně představujete prostředí, nebo zákulisí vědeckého prostředí. Jací jsou vědci a jak se na ně vaše okolí dívá?

HI: No, já v zásadě nevím, jestli tohle je okolí vědců, to co jsem teď představila. Protože, to je okolí kamarádů, které mám z doby, kdy mi bylo 17 - 20 let. To je okolí lidí, se kterými jsem vyrůstala, rostla nebo žila ve stejném turistickém oddíle. Jezdili jsme na stejnou chalupu v horách atd. Kolik z nich je vědců? Těch moc teda není. Pár jich tam asi bude. Myslím si, že tam tehdá docela převažovali inženýři a že leckdy mají pohled na vědce: K čemu vás vlastně máme? Já jsem se tam dokonce někdy trošku bála, vzhledem k tomu, že těch inženýrů je tam docela požehnaně, ale myslím, že se dívali vždycky shovívavě. To prostředí těch vědců je trošičku něco jiného, to mám z akademie a to teprve budu slavit, ve skutečnosti zítra mám takovou oslavu. Já bych téměř řekla oficiální ve vile Lanna, tam mám skutečně pozváno hodně lidí, ale doufám, že to moc oficiální nebude. Já to chci rovnou zastavit, aby to nebylo moc oficiální, protože jsem si vymyslela dvě hry, které bychom společně zahráli, Já jsem pověstná tím, že se mě všichni vždycky bojí. Vždycky říkají: Illnerová, to zas budeme něco muset hrát. Tak myslím ,že tak to bude.

RT: Já myslím, že posluchači poznali, že jsme se z toho přítomného času Nového roku přenesli ještě před Štědrý den a vlastně do času budoucího, protože tohle Vstupte předtáčíme pro slavnostní sváteční vysílání. Mimochodem to o čem vyprávíte, to Vám zůstalo z dětství, skauting, kamarádi, ty hry?

HI: Myslím si, že jsem měla to štěstí, že jsem měla vždycky dobré kamarády. Myslím si, že do toho turistického oddílu jsem vstoupila tak v době okolo maturity a to je naprosto překvapivé, to jsou moji největší životní kamarádi, kteří mi zůstali. Ta hravost? Já jsem léta vedla turistický oddíl mládeže pro malé a holky. To byla doba, kdy jsem sháněla všechny možné hry a zapisovala jsem si to, co se dobře hraje. Myslím, že to byla taková doba, kdy jsem se učila trochu jak organizovat hry a jak to vést atd. A navíc si vždycky myslím, že když se sejdou dospělí, že kolikrát to bývá hrozná nuda, protože oni se stydí si hrát většinou. Buď se jenom baví a nemá to nic, co by je dalo dohromady a rozesmálo dohromady.

RT: Stanete se, lépe řečeno v tom minulém čase vysílání dnešního Vstupte, stala jste se nositelkou nejvyššího vyznamenání akademie věd České republiky. Ale vlastně na začátku to mohlo být úplně jinak. Ta biochemie byla vynucená?

HI: No, já bych určitě neřekla vynucená. Já myslím, že jsme mohla snad jít studovat pomalu všechno, ono to vypadá tak hloupě, ale....

RT: To zní hezky, tak skromně..

HI: Ono je to asi jako když řeknete: Co vlastně s těma holkama, oni mají samé jedničky a kam, že jo? A ono to tak trochu vypadalo, ale protože to byla léta padesátá, ještě stále, tak myslím, že jsme doma věděli, že bych se neměla pokoušet o nic humanitního, protože my jsme měli velké problémy, aby třeba sestra se vůbec dostala do školy atd. A dokonce mi naši slíbily a sestře taky, že u maturity za samé jedničky budeme mít nějaké peníze, protože to se tehdy chodilo bez zkoušek na vysokou.A můj tatínek tehdy poté co ho vyhodili z mnoha míst, protože on byl právník a jaksi se nehodil, tak nakonec zakotvil ve sklářství a zalíbila se mu chemie křemíku a tak mi pořád takhle říkal, co takhle chemie a co třeba sklářství a mě to celkem bylo jedno, měla jsem dobrého chemikáře a tak jsem šla na chemii. Zdálo se mi to pořád takový strašně studený, i když jsem jí určitě docela dobře uměla a tak jsem pozvolna couvala a couvala napřed na tu biochemii a z té biochemie trochu na tu biologii.

RT: To vás rozehřálo tak říkajíc.

HI: Víte, co člověka rozhřeje? Člověka ve skutečnosti rozehřeje jeho první nějaký výsledek. Když poprvé na něco přijdete, co ty ostatní ještě nevědí, když to ve vás vzbudí otázky a když začnete být strašně zvědavý jak je to dál. Protože do té doby jste úplně studenej, protože to si lejete do hlavy vědomosti, ale v okamžiku, kdy vy sám na něco přijdete a chcete trošku vědět, jak je to dál, tak to rozehřeje.

RT: A co to bylo?

HI: No tohle samozřejmě...já jsem napřed studovala, jak se tvoří močovina u mláďat, to nebylo tak podstatné ale potom jsem přešla na něco trošku jiného. Já jsem pracovala v oddělení vývoje savců a pracovala jsem na malých krysátkách...

RT: Promiňte, vám se říkalo "krysařka"?

HI: No, že by se mi říkalo krysařka, to ne, ale samozřejmě jsem od mládí měla v ruce tu krysu, ale ona to není krysa, on je to potkan.

RT: To je prý slangový výraz, že se říká těmhle lidem, co dělají takhle pokusy, že jsou to krysařky nebo krysaři.

HI: no dobře, já jsem to teda neslyšela. My jsme, to je zajímavý, vždycky mluvili o krysách, ale vždycky jsme věděli, že pracujeme s potkany. Ale já už teď mluvím o potkanech, o potkáncích atd. Ale dřív jsem pracovala s potkany a sledovala, jak se jim tvoří ta močovina do vývoje atd. Tak jsem myslím pochopila, také pod vedením pana prof. Křečka, který byl vedoucím toho oddělení.

RT: Krysy, potkani, Křeček ...

HI: No tak to máme hlodavce...tak jsme pořád u těch hlodavců, že by mohlo být zajímavé takovou žlázu s vnitřní sekrecí, která se jmenuje šišinka neboli epifýza. Ona skutečně má tvar šišky borové, proto se jí tedy tak říká a ta reaguje na světlo. A protože ty potkánkové otevírají oči až 14 dnů po narození, tak se mě zdálo strašně zajímavé sledovat, jak se jim vyvíjí ta šišinka neboli epifýza, když začnou otevírat ty oči a tak jsem začala studovat všechny možné látky, které v té epifýze bylo možné najít a ta hlavní látka je melatonin a ta se tvoří z nějakého serotoninu. To není podstatné, ale myslím, že ten první můj skutečně velký objev kromě toho, že takové denní rytmy v tvorbě toho melatoninu se tvoří i u potkanů, které vůbec nezažili střídání světlo tma světlo tma a od malička vyrůstali v úplné tmě, tak myslím, že to další bylo a navedlo mě to na určitou dráhu, že když jsem v noci omylem rozsvítila ve zvěřinci, tak že jsem potom měla úplně jiné výsledky než když rozsvíceno nebylo. Myslím, že jsem po čase pochopila, že jsem si poprvé sáhla na biologické hodiny a že to světlo v noci uvedlo ty potkany do úplně jiného času a to mě naprosto fascinovalo. Představte si, kdybyste si na sebe v noci posvítil silným světlem a teď najednou byste třeba neměl 12 hodin v noci, ale měl byste třeba jenom 10 hodin v noci nebo 9 hodin v noci. Kdybyste se takhle vzbudil a ještě by vám vlastně zbývaly tři hodiny do půlnoci. To by bylo príma, protože byste měl ještě čas tvořit něco do půlnoci.

RT: Ale zároveň by to nebyl hezký pohled na mě, mě takhle probudit v noci silným světlem.

HI: No to by nebylo....já vždycky říkám, že si lidé neuvědomují, že probuzení v jakoukoliv dobu,kdy na to není organizmus připraven, že je absolutní tragédie, naprostý stres...a to je skutečně jeden z největších stresů, když třeba jste navyklý a vaše vnitřní hodiny vám říkají abyste se probudil spontánně sám od sebe třeba v 7 hodin ráno a to už třeba vydržíte a třeba se musíte probudit v 5 hodin ráno ve 4, že jdete na vlak nebo že letíte letadlem anebo nedej Bože, že musíte pracovat. Tak myslím, že to je strašná věc.

RT: Stává se vám často resp. Je to nějakým způsobem vědecky vysvětlitelné ten fakt, že si člověk večer nařídí budík a ráno se probudí třeba jen dvě tři minutky před zazvoněním toho budíku? Že ten vnitřní organizmus, ty jeho vnitřní hodiny mu řeknou, teď je ten čas kdy ses chtěl vzbudit?

HI: No tak ono teoreticky, pokud by člověk byl naprosto k tomu přizpůsobený, že by se vždycky budil v tu samou dobu tak ani si toho budíka nemusíte natahovat, protože se v tu dobu vzbudíte. Protože ty hodiny už vám to řeknou, protože ten organismus se k tomu aby se člověk vzbudil, připravuje už strašně dlouho. Protože aby se člověk spontánně vzbudil, tak už mu musí jít nahoru jeho hormon nadledvinkový kortyzol, protože ten připravuje ten organizmus k tomu, že ten den bude těžký, tak ten kortyzol takhle stoupá a naopak hormon šišinky melatonin takhle krásně klesá a někde nahoru jde tělesná teplota. Vy se neprobudíte s tou nejnižší tělesnou teplotou,kterou máte v noci, vy už se probudíte s denní teplotou. To je také strašně důležité.

RT: Bude to znít možná banálně, ale nespavost může být způsobena tím, že člověk už uprostřed noci začne přemýšlet jakoby v podvědomí o tom, co ho čeká a začne se probouzet?

HI: No víte on ten spánek je řízený mnoha způsoby. Ten jeden způsob je skutečně biologickými hodinami a ten druhý způsob, že je to řízené tím, jak dlouho předtím třeba nespíte jakoby ta nespavost se v těle také hromadí. A ten třetí způsob, a to nepoznáte u zvířat, to jsou ty lidský starosti. Protože když bude mít někdo hodně starostí, tak se bude probouzet a nebude to mít třeba vůbec co dočinění s těma hodinami.

RT: Myslíte, že lidé dokáží naslouchat svým vnitřním hodinám? Mohou se to naučit?

HI: Já si myslím, že určitým způsobem mohou, ale zase je to dodržováním té pravidelnosti. Já myslím, že v okamžiku, kdy člověk žije pravidelným způsobem, takže už jim jakoby naslouchá a už dělá to, co od něho ty hodiny očekávají. Protože každá denní doba má svoje a v tu dobu máte něco dělat. A nemůžete v době, kdy to to tělo neočekává to začít dělat, že? Kdyby někdo měl třeba nedejbože dělat matematickou olympiádu nebo řešit sudoku třeba v jednu hodinu v noci, tak by mu to vůbec nešlo. A nebylo by to jenom proto, že to je noc, bylo by to proto, že to je doba kdy ten organismus je v hlubokém spánku nebo měl by být v hlubokém spánku a ten výkon je minimální. I kdybyste tři dny nespal tak vždycky ve dne byste měl ten výkon maximální, v noci minimální. Samozřejmě po třídenním nevyspání by vám ty výkony pozvolna klesaly i ve dne, že by to šlo takhle, pořád by to byla taková krásná sinusovka, jejíž kmity by se zmenšovaly, ale pořád byste samozřejmě ve dne měl ten výkon velký ve srovnání s tím, co byste měl v noci. Čili to je otázka načasování. Každá doba je vhodná pro něco. A noc je nejlepší pro spaní. To je marná sláva.

RT: Mluvila jste o pravidelnosti. Máte ráda slovo kázeň v tom pravém slova smyslu?

HI: Já osobně slovo kázeň mít nemusím, ale myslím si že tak, to je něco, co je dneska znevažováno a vysmíváno, že to je chyba. Já bych asi řekla, že možná že raději než kázeň bych měla slovo disciplína. Já si myslím, že určitá disciplína musí být, že by měla být i disciplína při výchově dětí, že to není možné aby děti byly ponechávány tomu, co zrovna chtějí nebo nechtějí, co chtěj v kterou denní dobu dělat nebo nechtějí, že rodiče by měli dbát i na tu pravidelnost i na tu určitou dobu, kdy jdou do postele i na to, kdy si dělají úkoly, třeba když se vrátí ze školy, to by ty rodiče museli být aspoň trošku doma, že jo nebo cokoliv ..ne to nechávat na poslední chvíli. A myslím si, že to nemá už ani generace mých dětí a která to už vůbec nepěstuje taky u svých dětí, protože ta disciplína např. Teď si napřed udělej tohle pak můžeš tohle, napřed si udělej povinnosti, potom třeba zábava. Já myslím, že tohle už neexistuje. Je to špatně.

RT: Hostem pořadu Vstupte je dnes v tom svátečním programu 1. ledna profesorka Helena Illnerová. Jestliže jsme před malou chvílí paní profesorko připomněli slova jako disciplína, povinnost, jaká jste byla matka v tomhle slovasmyslu resp. Jak to slovo disciplína a povinnost je důležité pro vědce?

HI: No tak pro vědce je obecně, já myslím, že ve skutečnosti pro každého. Já myslím, že pro každého kdo dělá cokoliv pořádně, že ta disciplína a kázeň musí být. Myslím, že jsem se to naučila ale všechno až v dospělým životě, protože si vzpomínám, že když jsem třeba studovala na vysoké škole a měla jsem před nějakou zkouškou, že jsem si pořád šla, pořád šla a pořád šla a když jsem měla tak tři dny před tou zkouškou tak jsem se div nerozplakala a pak jsem si vařila jednu silnou kávu za druhou a pak jsem odešla na zkoušku, že jo. Tak asi to nebyla zrovna disciplína a kázeň. Myslím, že jsem se to naučila. Myslím, že u vlastních dětí jsem, doufám, aspoň dbala na to, aby ty první roky na škole, aby se naučily napřed co musej udělat a potom že si můžou dělat co chtějí. A myslím, že jsem je potom pustila ze zřetele v okamžiku, kdy třeba můj syn, já nevím, možná že to byla 4. 5. třída, mi řekl: Mámo nebav se se mnou pořád o škole, já už si to ohlídám sám. A já jsem najednou viděla, že přede mnou vyvstal muž, kterej mi řekl, já už si to ohlídám sám. A já jsem mu naprosto věřila a ohlídal si to. A myslím, že i s dcerou to bylo podobné. Takže to byla velká úleva. Představte si, když už se nemusíte bavit pořád o tom, máš úkoly nebo nemáš úkoly, tak to je nuda, že jo.

RT: Váš muž někde vzpomínal, že jste mu snad zakazovala, když jste byla předsedkyní akademie po 11. hodině večer vyslovit to slovo Akademie věd.

HI: Já nevím, jestli on na toto vzpomínal, ale protože on byl v té době také jednu dobu ředitelem ústavu, pak už možná ne, ale on měl vždycky tendenci se začít se mnou o tom bavit když jsme vlezli do postele a bylo třeba půl 12 nebo bylo 12 hodin a přeci jenom to je velká starost, když máte zodpovědnost za velkou organizaci, když víte, že třeba tohle klape a tohle úplně neklape a tady můžete z téhle strany očekávat útok a tady může vzniknout třeba nějaký průšvih, tak v okamžiku, kdy se o tom začnete bavit ještě o půlnoci, tak to už nejde.

RT: Brala jste si v té době prášky na spaní vy jako chronobiolog?

HI: Překvapivě v okamžiku, kdy jsem dělala tu předsedkyni AV, ani ne. Já mám intenzivní pocit, že jsem to docela ustála, ale tím vůbec nechci říct, že jsem si večer nedala sem tam nějakou tu štamprdli. To bylo na to odlehčení. To jsem si asi dala.

RT: "Šláftrunk" je lepší než prášek na spaní. Pomáhá to biologickým hodinám.

HI: Já osobně se domnívám, že naši předci věděli leccos, Proto je to také šláftrunk, proč je to šláftrunk, bylo to odlehčení, věděli také, že se do postele leze s teplýma nohama a že by měli mít ponožky. Já na tyto moudrosti velice dám.

RT: Jak se to dělá, aby člověk zvládl stoprocentně vědeckou profesi tak tu rodinu. Jako hlava rodiny, jako žena v čele rodiny.

HI: Víte, já myslím, že to chce absolutně plné nasazení.

RT: Pořád? 24 hodin? Je to možné?

HI: Já myslím, že jo. To není samozřejmě těch 24 hodin, protože nějakou dobu spíte, ale myslím, že pro mě by aspoň neexistovalo abych třeba bývala dělala dobře profesi a nemyslela si, že napřed musím mít v pořádku rodinu. Já jsem to myslím mohla dělat docela pořádně, protože jsem si byla téměř jistá, že mám v pořádku rodinu. To je hrozně důležité. Proto si myslím, že ta disciplína a kázeň ze začátku že je také důležitá, ale já jsem došla k závěru, že ti lidé, co jsou nejvytíženější, tak ve skutečnosti často všechno dělají dobře a když někdo řekne: tohle už si nemůžu vzít, na to nemám čas, tak kolikrát třeba nezvládne ani jednu věc. Já myslím, že je to otázkou organizace práce, že je to otázkou priorit a že je to otázkou případně požádat někoho jiného, poprosit někoho jiného aby něco udělal atd. Ale já jsem v té době, myslím si, že absolutně nejvíc jsem pracovala...experimentálně a to je na 90 % fyzicky právě v době, kdy děti byly ještě malé, kdy jsem se jim plně věnovala, kdy jsem jim večer dala večeři, zkontrolovala úkoly, odešla na noc do práce, pracovala, přišla domu...

RT: Kdy jste spala?

HI: No. To bylo jak s tím Napoleonem. To jsem měla třeba v práci spacák a vždycky, když jsem měla třeba čtvrt hodiny, dvacet minut, pětadvacet minut čas mezi tím co se muselo udělat v pokusu, tak jsem se vrhla na zem do toho spacáku a u hlavy budík. To je právě to, že u toho druhu práce co já jsem dělala, z těch 90% to byla fyzická práce, ne-li víc. Tak asi by i člověk měl mít dobrou fyzickou kondici, že by to měl ustát, ve smyslu, že by vydržel delší dobu nespat a jinak samozřejmě trochu sportovat a tak dále.

RT: A nikdo z Vás, s manželem, nemusel slevovat z těch nároků na vědeckou práci? Nikdy nepřišel ten moment, že byste si museli říct: Tak dobře, teď musí věda stranou, protože děti jsou přednější?

HI: No, víte. Já jsem pracovala většinu svého života za dob komunismu. Tomu nasvědčuje ten věk, který mi je. Myslím, že jsem mohla v té práci se věnovat plně tomu co jsem chtěla dělat. Samozřejmě se všemi obrovskými omezeními. Že jsem nemohla jezdit, stýkat se s lidmi, se kterými jsem se chtěla stýkat, že jsem neměla ty chemikálie, které jsem zrovna potřebovala a tak dále. Ale v okamžiku, kdy jsem si věci sehnala, tak jsem mohla intenzivně dělat a nemusela jsem hodnotit, psát stále žádosti a tak dále. To co musí dnešní vědec. A protože jsem nemohla dělat vedoucí oddělení, protože jsem nebyla ve straně a tak dále. Tak já jsem v zásadě vůbec nemusela být vůbec činná v administrativě. Já jsem dělala pokusy, pokusy, pokusy a to mi v tomto smyslu velice vyhovovalo a pak bylo to napětí co z těch pokusů nakonec vyjde a tak dále. Takže já v zásadě, když byl rok 1989 a když jsem mohla jít do funkcí a tak dále. Já jsem neměla vůbec přehled jak moc jsem známá, jak moc jsem citovaná. Samozřejmě, že mi lidi psali z ciziny a tak dále, ale já jsem v tomto smyslu vedla relativně šťastný život, protože byla to jen ta práce. No a potom samozřejmě ta rodina.

RT: Vy jste dnes připomněla ten moment toho omylu večerního otevření dveří a osvitu potkanů. Věříte na to klasické, že náhoda, nebo omyl přeje připraveným.

HI: No tohle mě jen možná kam si navedlo. Já už jsem trochu tím směrem šla, protože já už jsem začala studovat rytmy, ale já jsem moc nevěděla o biologických hodinách a já jsem vůbec netušila. To byla tehdy absolutně začínající disciplína. Já bych mohla dokonce říci, že tam bylo napsáno někde "Hiksunt leontes", protože tam se o tom nic nevědělo. Já jsem vůbec netušila, že tím, že nechám pootevřeno na chodbu, uvědomte si to bylo pootevření dveří na chodbu tzn. na chodbě cosi svítilo a v tom zvěřinci bylo pološero teda, ale tahle chvilka, pět minut, že mi ty potkany úplně změní. A já jsem potom začala shánět intenzivně všechno co se ví o vlivu světla na organismus a teprve jsem po nějaké delší době přišla na to, že to světlo ty hodiny nastavuje ve smyslu zpožďování, ve smyslu předbíhání, mě to naprosto fascinovalo co takové světlo dokáže. Takže jestli věřím na vliv náhody? Ona to byla náhoda, samozřejmě, ale ne tak úplná, protože já už jsem tím směrem trochu šla. Myslím, že náhoda dělá moc, ale spíš asi dobré pozorování. Když dostanete výsledky, tak si je rozebrat. Proč vlastně ty výsledky jste dostala takovéto a ne takovéto. Třeba nějaké výsledky čekáte. A teď čekáte ty výsledky a vyjde Vám něco trochu jiného. A v tom okamžiku to začne být zajímavé, proč to vyšlo jinak. A ještě o té náhodě. Ono se teď také mnoho mluví o etice vědců, že. A nedej Bože, aby nějaký vědec falšoval výsledky. Já myslím, že kolikrát vůbec vědec nefalšuje výsledky, ale představte si situaci, že máte třicet potkanů a u 29 potkanů něco vyjde takto a u toho třicátého to vyjde trochu jinak a ten třicátý ten kolikrát strašně kazí statistické vyhodnocení výsledků, protože 29 jich to má takto, 30. to má takto. Tak lidi si kolikrát řeknou" A to je nějaká omylka a šup s tím pryč. Samozřejmě tohle se nikdy nesmí udělat. Ale já jsem chci říct, že kolikrát ten 30. je potom nejzajímavější. Protože ten 30 navede na stopu. Ten 30. může mít něco co všichni mají takto, on to může mít změněné a potom je to hledání, kde to má změněné, proč to změněné. Můžete případně přijít i na nějaký gen, který to dělá. To je úžasně zajímavé.

RT: Poslyšte. Vám tohle muselo asi hodně chybět, když jste se do těch funkcí dala, viďte?

HI: Mně to chybělo hrozně moc. Já nemůžu říci, že bych se do těch funkcí bývala dala. Ono mě to tam jaksi vytlačilo.

RT: Promiňte.Tohle říká kde kdo. Byl jsem kolegy nominován, ono mě to vytlačilo. Ale vždycky tam přeci je to zásadní a jednoznačné rozhodnutí Vaše. Jako jste dokázala odmítnout politiky a říci, že na jejich hru nepřistoupíte a kandidaturu na prezidentku, nepřijmete, tak jste mohla říci, že nepřijmete a že zůstanete u svých experimentů.

HI: Tak dobře. Jednak bych řekla. To není jako, že na jejich hru nepřistoupíte. To je ve skutečnosti vždycky velice solidní rozvažovaní, můžu já do toho něco dát, co jiný do toho nemůže dát a co bych do toho dala víc a v čem bych byla lepší? Ono se dneska mluví, to je takový žargon o přidané hodnotě. Máš nějakou přidanou hodnotu? Pak je to otázka víry. Máš ji, nebo nemáš?

RT: Dokážete to sama sobě posoudit?

HI: No to je právě to. Na to, aby člověk něco vzal tak ten druhý ho musí povzbudit. A to je možná to nejdůležitější. Na to vlastně čekáte. Kdyby vlastně Vás někdo povzbudil, tak by to člověk vzal. A k tomu vynesení, nevynesení. Já myslí, že v tomto se ve skutečnosti mýlíte, protože ten rok 1989 ten strašně zamíchal kartami, protože samozřejmě si člověk strašně ty změny přál a já jsem byla třeba u nás v ústavu ještě s panem doktorem Burešem, s kterým jsme ten ústav doslova otáčeli na ruby, protože já jsem velice dobře věděla o co jde. Byla jsem s dcerou potom toho 17. každý den na Národní, na Václavském náměstí atd. Ale všichni za mnou potom chodili a já jsem dostala vůbec nejvíc hlasů v Občanském Fóru, dvakrát tolik než ten, co byl za mnou, vlastně celý ústav mě volil. A já jsem vlastně pochopila, že je ve mně určitá důvěra. Tu důvěru možná potom člověk nechce zklamat, protože všichni chodí a říkají: Hele,ale ty jsi zodpovědná, ty máš na to věk. No tak bylo mi okolo těch 50. Ty máš na to ten věk a musíš mít tu zodpovědnost. Já jsem se tomu dlouho bránila. Já jsem nekandidovala na ředitele ústavu. Já, ačkoliv jsem jednoznačně mohla jít třeba do výboru pro řízení akademie hned, protože jsem byla nominována za lékařské vědy. Já jsem řekla no fajn, lékařské vědy, ale já jsem přírodovědec, ať jde ten a ten a ten. A když už to pokračovalo, byl už rok 92, kdy vznikla zákonem AV ČR, tak samozřejmě že jsem byla pak zase vlastním ústavem nominována a já to už i pochopila, že asi tu povinnost mám. Vy si říkáte, přímo nepřímo, ale tohle je trochu něco jiného. Já jsem tady věděla, že tohle umím, já jsem věděla, co je to věda, já jsem věděla co je to dobrá věda. Já si aspoň myslím, že jsem věděla, jak se má dělat. Čili já jsem se pohybovala v poli, ve kterém jsem byla kompetentní. A v tom kompetentním poli jsem se cítila zodpovědná a když jste se mě ptal, jestli mě to nemrzelo...no mrzelo. Já jsem se zuby nehty toho držela, já jsem řekla: já přijdu udělat pokus, přijdu. A nepřišla jsem, protože jsem třeba měla najednou nějaký reprezentační povinnosti, to jsem dělala místopředsedkyni akademie, a vzpomínám si, že jednou večer se ve mně něco zlomilo, že jsem přišla do ústavu, celá moje laboratoř tam pracovala, vesele si tam povídali co si dělali a já jsem se rozbrečela, protože jsem věděla, že jednak jsem je zklamala, že jsem s nimi nebyla a že najednou už je to vzdálený.

RT: Byla to cesta uzavřena? Už není cesta zpátky? Nebyl nikdy moment, že byste si řekla: Tady prostě musím skončit, ne že sem nehodím, ale třeba to volání zpátky k těm experimentům je silnější?

HI: No ono....vždycky se tam člověk drží, myšlenkově se drží, to jsem se snažila celou dobu, ať už psaním manuskriptů nebo projektů atd. diskusemi, nebo učím na Karlově univerzitě, tak to jsem se držela, ale ta cesta k práci vlastníma rukama, která je nejzajímavější, protože to je ten okamžik, kdy dostanete ty výsledky, kdy třeba nemůžete dospat, jak vám to vlastně vyšlo a běžíte se podívat třeba, když si dáváte měřit nějaké radioaktivní vzorky, jak to vyšlo a teď jdete po chodbě a už se rovnou díváte na ten papír a teď si říkáte, proč proboha tady tohle a tohle najednou, když to máte z cizích výsledků a někdo vám to dává do ruky a říká podívej se na to, jak mi to vyšlo...no to už není ono.

RT: My se neustále obloukem vracíme k melatoninu. Mimochodem, povězte prosím, je to pro vás to nejdůležitější, to co se všude označuje a píše jako to, čím je prof. Illnerová světová a nebo máte sama pro sebe něco, co si na to první místo dáváte a je to něco, o čem se vůbec neví?

HI: No, já si myslím, že to určitě byly naše práce o řízení melatoninu. Ale teď právě o tom řízení biologickými hodinami, myslím, že v tom jsme skutečně udělali do světa díru a myslím, že jsme byli skutečně jedni z prvních, ne-li v podstatě první, kteří ukázali, že ta tvorba toho melatoninu závisí na sezoně, na roční době. Já myslím, že to byly báječné práce.

RT: Promiňte, to byl ten objev o kterém Vám nevěřili, když jste ho poslali ze socialistického Československa ven?

HI: No ano. My jsme těch případů měli víc. Ale tento jeden nám třeba nezveřejnili v Anglii. Napsali nám, že to nic tak dramatického není. Bylo to dramatické a stalo se to za chvíli slavné, ale z jiného časopisu. Ve skutečnosti ten objev, o němž vy říkáte, to byl právě ten objev, že v okamžiku, když na ty zvířata posvítíte, tak se Vám ta tvorba toho melatoninu úplně změní, protože to zvíře dáte do jiného času. To jsme poslali v roce 1970. To jsem udělala sama. Jsem poslala do časopisu "Science". Napsali: Je to báječné, my báječných věcí dostáváme víc. Pošlete do nějakého časopisu, který je na to zaměřenější. Do roka byl v "Science" stejný článek, ale jen to dělali na jiném substrátu a dokonce, to mě potěšilo, já jsem tady teď měla takové sympozium na svojí počest právě, že mi bude 70 a tam pan doktor Klein z Národního ústavu zdraví v Americe, řekl, že to bylo první, kdo ukázal, jak to světlo okamžitě působí a že oni na základě toho udělali ten a ten pokus a že si to vysvětlili.

RT: To Vás potěšilo teď, ale tehdá Vás to naštvalo, když po roce vyšel článek od někoho úplně jiného na stejné téma....

HI: No víte. Já jsem se s tím panem Kleinem strašně skamarádila. To je jeden z mých nejlepších kamarádů. Takže mě potěšilo, nevěděla jsem zda to bylo děláno na základě toho našeho článku nebo ne. Zjistila jsem s potěšením, že ano. Myslím, že to důležité, co jsme zjistili, že to co jsme zjišťovali na té epifýze, že platí přesně pro ty biologické hodiny v mozku a byli jsme stoprocentně první, který ukázali zase, že ty biologické hodiny v mozku, že jsou naprosto modulovány nebo ovlivněny zda je dlouhý, nebo Krátký den. V tomto máme naprosto světové prvenství, o tom vůbec nepochybuji. I když od té doby to lidi už rozmělnili sta dalšími pokusy.

RT: Co je pro Vás to nejdůležitější od té doby, z toho co se stalo od toho roku 1970 do dneška?

HI: Já si myslím, že jsem možná byla první, kdo v šišince začal používat tu šišinku jako takové ručičky těch centrálních hodin a v zásadě zjistil ten způsob řízení třeba formy melatoninu a na základě toho odvodil, co se vlastně děje v biologických hodinách, takže mohl jít do biologických hodin a podívat se a zjistit, že to v biologických hodinách tak skutečně je. To je sled věcí. Já Vám můžu říci, které práce jsou nejcitovanější, že. Mám jich samozřejmě takových 15, 20, které jsou nejcitovanější. To je ale celá nit, protože to je právě to, že jdete jako detektiv po tom.

RT: Hostem pořadu Vstupte ve vysílání českého rozhlasu Leonardo je dnes profesorka Helena Illnerová, která krátce po svém zvolení do čela Akademie Věd odpověděla na otázku novinářů: Až budete za čtyři roky končit, jakou byste chtěla akademii vidět? Chtěla bych ji vidět plnou mladých lidí a skutečně propojenou s vysokými školami, proto předpokládám, že budou vznikat další společná pracoviště Akademie Věd a vysokých škol, kde se současně dělá věda i vzdělání. To byl tuším rok 2001. Co se stalo po čtyřech letech a co je dnes? Je to tak jak jste si to představovala?

HI: No, myslím si, že jsou ústavy, kde skutečně těch mladých lidí je hrozně moc. Myslím si, že ta spolupráce leckdy je výborná. Je to zase pracoviště od pracoviště a je to také ve skutečnosti určitá vstřícnost vysoké školy, nebo ne vstřícnost, ale ,myslím si, že jsou pracoviště, která mají hrozně moc studentů a myslím, že kdokoliv kdo na té akademii chce dál prorazit, že musí učit na škole a že musí se habilitovat a časem získat profesuru a tak dále. Myslím, že se ještě podařilo, když jsem já byla jako předsedkyně, že jsem zavedla program pro mladé vědce. To jsem tehdá zavedla ty Wichterleho ceny, nebo ty Wichterleho "skložby".a to myslím pomohlo, že alespoň pár mladých vědců začala být slušně honorovaná. Myslím, že v tom se dále pokračuje. Mám dojem, že k těm mladým bylo toto dobře nastartováno. Na druhé straně, myslím, že kdyby se člověk podíval obecně na cestu české vědy tak leckde bych byla asi trochu frustrovaná tím jak strašně se přehání administrativa a na to si všichni strašně ztěžují, myslím, že ta přehnaná administrativa je výsledkem nedůvěry ve vědce. To vykazování, které nyní je, myslím, že to nikdy nebylo. Myslím, že ta snaha hodnotit podle nějakých normativů je taky velice obtížná atd. To víte, když třeba vyjede mladý člověk do ciziny a zjistí, že tam má daleko lepší finanční podmínky a že tam třeba pracuje v kolektivu, který se o těchto věcech nebaví a zajímá je jen ta věda tak leckdy je z toho naprosto okouzlen a třeba se nevrací. Oni třeba nechápou, že ty špičky taky musejí dělat něco proto, aby ty prachy sehnali. Ti mladí lidé většinou ty peníze neshánějí. Já bych řekla, ten pocit, když se ptáte, ten je takový trochu smíšený, protože člověk by si představoval, že ta věda už by měla být konečně řízena někým, kdo bude trochu venku, kdo pojede ven, naučí se jak se to dělá venku a třeba vrátí se sem a bude tady ty myšlenky propagovat a bude to třeba jakýkoliv dobrý, ale skutečně dobrý úředník. Já jsem svého času, když jsem vjela do Finska... Jela jsem jela jako místopředsedkyně do Finska, když Finové se připravovali na vstup do EU. Já jsem tam tehdy vjela na pozvání jejich akademie věd což je vlastně grantová agentura. Já jsem byla okouzlena právě tím prostředím administrativy, jak ty měli úžasný zájem těm vědcům pomoci. Jak oni všichni začali psát ty granty anglicky, jak jezdili po těch jednotlivých vysokých školách po jednotlivých ústavech. Nějaké skupiny, které jim to opravovaly, které je učily jak se to dělá, které je učily, aby byli úspěšný v Evropě. Já se obávám, že tady... a taky vím jakým úžasným způsobem tam hodnotili... vždycky nějaký obor, třeba hydrobiologii, celou najednou a teď se to všichni naučili a začali to porovnávat.

RT: Máte pocit, že se věda v tom postavení vůči veřejnosti a ve společnosti, zájem o ni nemění?

HI: Já si myslím, že ten zájem o vědu ve skutečnosti je. Vždyť, když se podívám třeba na přílohu našich novin, kdyby se vědělo, že to nikdo nečte tak to nebudou ty noviny uveřejňovat. Naopak. Já si myslím, že lidé mají zájem o literaturu faktu a ta věda patří k těm faktům, protože lidé jsou zvídaví, lidé chtějí něco vědět. Jak vznikl život na zemi, jak vznikl vesmír a tak. Vždyť to jsou úžasně zajímavé věci. To je filozofická otázka, že jo?

RT: Když se ještě vrátíte paní profesorko, s dovolením, do toho období, když jste byla předsedkyní Akademie Věd. Jak se Vám jednalo tehdy s politiky? Já jsem tu otázku jednou formuloval vůči profesoru Pačesovi, jestli si připadá jako žebrák, jako lobista a nebo jako rovnocenný partner?

HI: No.. Já Vám něco řeknu. Já jsem si určitě od začátku připadala jako rovnocenný partner.

RT: Skutečně?

HI: Stoprocentně. Ona je to těžká věc. Já už jsem relativně byla ve věku a když jsem viděla takové chlapce, já bych řekla chlapce, které jsme měli jako premiéry a atd., tak to by bylo směšný, kdybych si měla připadat méněcenně, nebo se mi rozechvěla kolena.

RT: Ale příspěvek na vědu se v té době nezměnil, nebo nezvýšil.

HI: Šel nahoru relativně.. Dovedu jmenovat ty, kteří třeba předsedali tehdy výboru pro rozpočet, nebo výboru pro vědu a vzdělání, mládež, kulturu a tělovýchovu, kteří třeba pomohli. Bez debaty byli ti co pomáhali. Ale já jsem měla trochu jiný problém, který nemá pan profesor Pačes. Já když jsem nastoupila, jednak jsem musela odhánět ty, kteří na mě útočili, jaké jsou na akademii nepořádky atd., protože pan profesor Zahradník byl daleko vyhraněnější osobnost, než jsem byla já a tak měl své nepřátele a ty se pak vrhali pak na mě, viděli snadnou kořist, ale já jsem musela ještě z jiného důvodu trochu bojovat. S nedůvěrou. Já jsem byla najednou žena a to nikdo nečekal. Já jsem v té době, když jsem tady byla předsedkyní akademie, byla jako vlastně prezidentkou akademie. No to nebylo nikde ve světě. Já jsem nepotkala za tu dobu nikoho, žádnou ženu v této funkci a že těch akademií jsem teda sjezdila, nebo takových různých určených společností a nebo různých ústavů a druhá věc je, těch otázek, které jsem dostávala od žurnalistů a vy si troufnete sama se bavit s politiky, to je téměř otázka, kterou vy teď mě kladete.

RT: Já ji chci položit úplně jinak. Dopovězte to prosím.

HI: Já jsem na to naprosto zazírala. Já jsem říkala: Prosím Vás, kdybych byla muž, vy by jste mi tuto otázku položil? Já jsem naprosto přesvědčena, že nepoložil. Vy jste se takhle neptal samozřejmě, to já vím že ne. To si myslím, že už rovnou do hloubky ukazovalo tu nedůvěru a to přítomné podceňování a že najednou někde je žena. Mně to rozhodně nebralo důvěru ve mě a spíš v ty žurnalisty. Ale jinak já jsem měla leckdy pocit, když jsem se bavila s některými politiky, pocit, že se s nima baví jejich babička, nebo něco podobného.

RT: Velké téma muži a ženy ještě přijde na řadu, ale dovolte k těm politikům. Naprosto obráceně. Jak se Vám s nimi mluvilo, Vám jako velmi vzdělané ženě v čele akademie, když jste často musela čelit jejich neznalostem? Oni zřejmě, doufejme, se uměli pohybovat v politice, ale nevím jak na Vás působili jako lidé s určitým stupněm vzdělání a vy jste přeci musela velice rychle odhadnout, kde je strop jejich vědomostí.

HI: No, tak samozřejmě, že jsem věděla u politiků jak se kdo s kterým baví, do jaké hloubky člověk může jít a taky jsem odhadla tu jejich míru vzdělanosti, o tom vůbec nemusíte pochybovat. Kdybych to měla říct, tak skutečně přes ty nechvalně známe bonmoty, úžasně vzdělaný byl Zeman, o tom vůbec není pochyby. S tím se člověk bavil tak, že se strašně dobře bavil. Není vůbec pochyby, že bavit se s Pithartem bylo taky strašně príma. To je velice vzdělaný pán. I bavit se tehdá, ani ne ještě s premiérem. Já jsem začala, když on byl na ministerstvu práce a sociálních věcí, pan Vladimír Špidla, jakbysmet. Takže to víte, že se bavíte s někým, kdo je skutečně príma.

RT: Teď jste připomněla ty kladné příklady, ale pokud jste měla protihráče úplně jiného gardu, musela jste, nebo dokázala jste naopak využívat té jisté intelektuální nadřazenosti k tomu, aby jste si vyhádala, nebo vyprosila to co jste pro akademii a pro vědu potřebovala?

HI: Víte, já možná že nemám o sobě tak vysoké mínění. Já jsem se v zásadě nesetkávala s lidmi zas tak obráceného gardu. Já si myslím, že to vědomí, o těch politicích je tady hrozně špatné. Domnívám se, že leckdo se z nich skutečně velice snažil a samozřejmě každý jsme ty znalosti měli trochu v jiné oblasti. Já třeba v oblasti toho výzkumu a někdo třeba z oblasti politiky atd. Moje zkušenosti, s kýmkoliv jsem se bavila, rozhodně nebyly nějak záporné abych třeba se vypotácela do předpokoje a řekla si, bože to byl vůl, nebo něco takového. Musím říct, že tohle se mi nestávalo. Ale možná, že je to také dáno mým založením, že vždycky mám tendenci vidět v lidech to lepší a navíc, já jsem skutečně, myslím, jednala s inteligentními lidmi a tenhle pocit jsem neměla.

RT: Poslední otázka k tomuto tématu. Totiž ta zmiňovaná nabídka na to, aby jste se stala kandidátem na prezidenta. Proč jste tehdy odmítla i když ta podpora, jak jste mi sama připomněla, byla poměrně jednoznačná?

HI: No, podpora byla jednoznačná. Víte a teď jsem zase u toho co jsem říkala. Když jste říkal, přeci jste se musela rozhodnout atd.,po tom roce 1989. Asi kdybych bývala měla i více lidí, kteří by mě řekli, tohle nesmíš vzdávat ty na to máš a jdi do toho. Ale já jsem věděla samozřejmě, že ještě v českém národu je tenhle, tenhle, tenhle a já jsem jim také řekla: Poslyšte ještě máte tohohle, tohohle a tohohle a ten by mohl být třeba lepší, tenhle třeba čtyři světové jazyky, já umím jeden pořádně, nebo dva atd. Je to otázka zase víry a tady jsem naprosto přesvědčená, že tady muselo to dělat něco dohromady s tím, přeci jen jsem ta žena.

RT: Zafungoval tady syndrom kněžny Libuše?

HI: No tak kněžna Libuše ke mně nedohlédla. Ta rozhodně ne. Já myslím, že zafungoval syndrom toho, zda bych byla já ta dobrá, která by dala něco skutečně hodnotného. Zpětně si myslím, protože vždycky jsem věděla, že to co bych mohla nabídnout by byla slušnost, doufám a byť to bylo takové nějaké lidství, a nebo nějaké slušné chování. Říkala jsem si, o ekonomii zas toho tolik nevím, historie, to bych se jistě mohla doučit, práva taky. On člověk tyhle věci tak podvědomě ví, ale ví, že v těch humanitních oborech není tak silný a srovnávala jsem to se svými kolegy v humanitních oborech. Možná, že to byla chyba.

RT: A se slušností do politiky? Nevím jestli je to veliká devíza.

HI: Já jsem přesvědčena, dokonce, že na prezidenta je to ta největší devíza a že....

RT: V našem ústavním systému?

HI: ,.. že by to hrozně chtělo. Já jsem o tom naprosto, ale naprosto přesvědčena. Myslím si, že lidé se k někomu vztahují. Bylo by príma, kdyby se vztahovali k někomu na koho se nic nevytáhne, protože to je vždycky fajn.Ale hlavně, kdo obecně by působil lidsky a měl i ty lidsky přijatelné vlastnosti.

RT: Profesorka Helena Illnerová dnes už jednou, nebo opakovaně, připomněla téma muže a ženy v životě i ve vědě. Přemýšlela jste někdy o tom jestli a teď to prosím neberte jako můj šovinismus nebo nedůvěru vůči ženám, že máte v sobě cosi spíše mužského co Vám velí a co Vás dokáže vést životem, tak že obstojíte v konkurenci mužů? A teď ten Váš postoj jasně říká, že se mnou budete nesouhlasit.

HI: Mám takového kamaráda, který taky jednu dobu byl ředitelem fyziologického ústavu odkud já pocházím a akademie a to byl pan profesor Ošťádal. Ten mi vždycky říkal, víš Heleno s tebou já se vždycky můžu bavit, ty uvažuješ jako my chlapi.

RT: A potěšilo Vás to ?

HI: Ne. Já jsem říkala: Bójo tohle mi neříkej, doufám, že uvažuji trochu navíc. Myslím si, že uvažuji navíc, protože vždycky se o ženách říká, že mají trochu větší schopnost vcítění se a myšlení sociálního a já si myslím, že je to důležité a že to určitě asi máme, nebo někdo z nás má. Víte ono tohle zevšeobecňování myslím není dobré. Já jsem svého času na Českém rozhlasu 2 dělala takovou úvahu v čem se liší mužský, v čem se liší ženský mozek a samozřejmě, že se liší. Bylo by směšné říkat, že se neliší. Liší se morfologicky, liší se anatomicky. Říká se, že ten mužský mozek je takový systematičtější, ten ženský mozek je takový emfatičtější, ale že se to samozřejmě strašně takhle mísí a že může být muž s více emfatickým mozkem a žena s více systematickým mozkem.Myslím si, že se lišíme biologicky a rozhodně nikdy jsem nepociťovala, že by mě to vadilo, že jsem žena, ve smyslu uvažování a argumentace na vědeckých shromážděních atd., do rozhodně ne.

RT: Nebudu zevšeobecňovat, ale na druhou stranu, řekněte sama, kolik jste poznala kolegů kolem sebe ve vědě, nebo v nejbližším okolí takových žen, jako jste vy, které by dokázaly vést život tak, že výborně vychovají dvě děti, mají v pořádku rodinu a přitom mají skvělé výsledky pracovní.

HI: Překvapivě ty, co jsem poznala a co se dobře osvědčili v té vědě, tak většinou měli tu rodinu a vychovali dobře děti. Bylo to věcí organizační, my jsme se o tom předtím už bavili, ale myslím si, že člověku nic jiného nezbyde, než že se musí umět chvíli intenzivně věnovat tomuhle a zase naprosto přeskočit a věnovat se intenzivně něčemu jinému. Myslím si, že to je věc, proč třeba ta žena obstojí, protože toho je schopná, na druhou stranu to je možná věc, proč ta žena neobstojí. Protože když se podíváte na celou dlouhou historii, když se podíváte na hudební skladatele, skladatelky, spisovatele, spisovatelky nebo vědce, vědkyně, tak většinou když muž se ponoří do nějaké myšlenky, tak on z ní nevyskakuje, dokud ho ta myšlenka drží, tak on se tomu strašně věnuje a on se nenechá vyrušit. A já bych téměř řekla, on se nemůže nechat vyrušit. A ta žena, pokud bude mít starost o tu rodinu a pokud to bude pořád nebo většinou na straně té ženy a možná že to tak i zůstane, tak ta se musí nechat vyrušit. A v tom okamžiku je to takové přerušení, že na to, aby vzniklo něco geniálního to už potom nestačí.

RT: Znovu opakuju, nechci zevšeobecňovat, řekněme muž a žena ve vědě jedno jest, proč ale tedy potom existuje stipendium L'Oréal Česká republika pro ženy ve vědě? Není to pozitivní diskriminace? Vy jste předsedkyní komise, která vybírá tyto ženy, které si částku, tuším že 180 tisíc korun zaslouží.

HI: Já tohle možná nebudu tak úplně rozebírat.

RT: Pročpak?

HI: Když byste se mě zeptal třeba na pozadí, záštitu nad tím převzalo UNESCO. Myslím, že je to trošku maličko něco jiného, máte pravdu, že to je pozitivní diskriminace, protože ty ženy se mohou zúčastnit všech těch soutěží, kterých se účastní muži jako rovní partneři...

RT: Krom toho mají ještě tohle

HI: Ano, krom toho mají ještě tohle. To je maličko, tři ženy za rok , copak to je, že? Možná že to je to, co jsem říkala, ty ženy ty možnosti mají, ale ony potřebují hrozně povzbuzení, ony potřebují povzbuzení aby si věřily, aby se řeklo: hele ty jsi...

RT: Muži ne?

HI: I muži potřebují, ale víte možná že ta naše společnost je nastavená tak, já vím, že se vám to bude zdát směšné, když to budu říkat, ale je to mužská společnost, když se podíváte do parlamentu, když se podíváte do vlády, ať se podíváte kamkoliv, tak je to mužská společnost. A kdyby...leckde jsou ty ženy dobrý, ale kdyby jim někdo řekl: Hele Máňo ty tam do toho taky jdi, vždyť jsi stejně dobrá jako Karel, možná že ještě lepší...možná by do toho ta Máňa šla.

RT: Skutečně na okraj...jste feministka?

HI: No co toto je?

RT: V pravém slovasmyslu, nikoliv v tom vulgarizovaném.

HI: Já se domnívám, že ženy by měly být více povzbuzovány, že by měly zastávat více veřejných funkcí a právě že by to věci prospělo právě pro to jejich harmonizující vidění světa. Samozřejmě, ženy by možná, nedej bože, tahaly více emocí, ale muži do toho tahají daleko víc své pýchy a prestiže. Co je horší? Emoce nebo že si budu s někým tahat triko? Já nevím.

RT: Na tuhle otázku už dnešní Vstupte odpověď nedá, nicméně na závěr patří samozřejmě naše poděkování paní prof. Heleně Illnerové a blahopřání k jejímu nedávnému životnímu jubileu. Paní profesorko, do nového roku především hodně zdraví, díky a na shledanou.

HI: Já vám také přeju a všem posluchačům také přeju. Děkuju