Vstupem do EU vydělali všichni. Kromě Řecka, říká v exkluzivním rozhovoru pro Plus ekonom Fabrizio Coricelli

Jejich závěry teď slouží jako podklad v evropské debatě; hojně se diskutují například v euroskeptických skupinách ve Velké Británii. Jeden z autorů Fabrizio Coricelli poskytl exkluzivní rozhovor Českému rozhlasu Plus.

Co vás motivovalo k tomuto výzkumu?
Hlavním důvodem bylo to, že kvůli ekonomické krizi a hospodářské recesi došlo k polarizaci argumentů pro a proti výhodám a názorů na náklady členství v Evropské unii. V mnoha zemích roste skepticismus jednak vůči Unii a jednak vůči euru. Ta debata je přitom velice ideologická a často staví na emotivních prohlášeních než na nějakých tvrdých datech. Řekli jsme si, že za takové situace by bylo dobré mít rigorózní a co nejvíce transparentní hodnocení ekonomických výhod členství v Evropské unii.

V rozhovorech i článcích o výzkumu tvrdíte, že studií o přínosech a ztrátách ze členství v EU není mnoho. Jak to? Znamená to tedy, že všechny ty debaty o výhodách a nevýhodách EU stojí na vodě?
Ne, studií o výhodách členství v Evropské unii existuje celá řada. Většina z nich se zaměřuje na obchod a integraci dané země do struktur mezinárodního obchodu. Nicméně samotní autoři těchto studií nepovažují dosažené výsledky za příliš průkazné a důkazy moc silné – v tom smyslu, že k nějakým výsledkům dospěli, ale nevědí, jestli skutečně takto platí. Většina takových výzkumů totiž sleduje vývoj země, která vstoupila do EU, v porovnání s jinými zeměmi, které mohou sloužit jako referenční, protože jsou podobné. Je ale těžké určit, s kým a s čím je správné srovnávat. Výzkumníci tedy zatím nedokázali zodpovědět otázku, která je podle nás klíčová: totiž jaký by byl příjem na hlavu například v Česku, kdyby země v roce 2004 do Evropské unie nevstoupila. Na to musíte mít speciální model, v němž pracujete s tzv. syntetickou kontrafaktuální zemí.

Můžete stručně vysvětlit tu metodu, kterou jste použili?
Tuto metodu použili poprvé v roce 2003 dva španělští ekonomové. Pracuje se tam s tzv. syntetickou nebo také virtuální zemí. Ta je jakýmsi klonem studované země před tím, než jí otřásl ten šok, což byl v tomto případě vstup do EU. Klon se modeluje z prvků v souboru donorů: tj. reálných zemí, které mají podobné charakteristiky jako studovaná země, podobné chování a podobné proměnné. V našem případě šlo hlavně o příjem na obyvatele. Vybírali jsme tedy determinanty, které tento příjem na obyvatele ovlivňují: jako je vzdělání, ekonomická struktura a další standardní ekonomické proměnné. Díky této metodě jsme měli na výběr ze skupiny zemí, které se chovaly podobně jako státy, které jsme studovali, než se jim stal ten šok v podobě vstupu do EU. Podstata této metody spočívá v tom, že před vstupem se studovaná i syntetická země chovají stejně. A po šoku, pokud tam nastane nějaká divergence, tak ji lze přičíst právě na vrub toho šoku. Přirovnal bych to k testování léků: to se většinou provádí tak, že máte dvě skupiny lidí a jedné podáváte léky, zatímco druhé ne. Podle výsledku pak vidíte, jak je ten lék účinný. To ale se zeměmi dělat nemůžete, tak jsme se porovnávali data takto.

Jak říkáte, existují výzkumy ekonomické dopady po liberalizaci obchodu, přístupu na jednotný vnitřní trh, po přijetí eura podobně. V čem se liší vaše studie o dopadech vstupu do EU od těchto výzkumů?
My jsme se zaměřili na samotný vstup do Evropské unie. Datum vstupu jsme pojali jako jakýsi šok, který se dané zemi stal. Efekt vstupu jsme izolovali od mnoha dalších efektů, jako je integrace obchodu a další, protože těch mohla země dosáhnout i jinak než vstupem do Unie: třeba liberalizovat obchod můžete tím, že vstoupíte do Světové obchodní organizace. Nemusíte kvůli tomu do Evropské unie. Vstup do Unie přináší i reformy a znamená nutnost čekatelů na členství přizpůsobit se evropským normám a splnit její požadavky a kritéria. Podle nás je právě očekávaný vstup do EU jakýmsi kanálem, kudy proudí ten hlavní tlak na ekonomickou změnu. Je zejména hlavní motivací pro reformu institucí.

Evropský parlament|foto: European Parliament

Lze to chápat i tak, že tím vlastně měříte, jak efektivně jsou vymyšlené a navržené evropskounijní zákony, a vůbec požadavky a kritéria, která Evropská unie od kandidátů na členství vyžaduje?
Na tohle se sice speciálně nedíváme, ale přepokládáme, že je to spojeno se vstupem do Unie. Je totiž možné, že postupem doby se měnily i požadavky na kandidátské země, což mohlo mít také různé dopady. Například požadavky na kandidátské země v roce 2004 byly mnohem náročnější než dřív. Musely se přizpůsobit acquis communitaire, tedy právnímu řádu Evropské unie, a transformovat své instituce. U dřívějších rozšíření byla ta kritéria měkčí. My ale nestudujeme ani tak ty požadavky, jako spíš identifikujeme datum vstupu plus dobu, kdy už se očekávalo členství země, jako šok pro její ekonomiku a sledujeme, jak ho v následujících letech zpracovávala.

K vašim výsledkům: Když se podíváme na ty hlavní vlny rozšiřování, lze říct, že se vyplatilo do Evropské unie vstoupit v jisté době nebo dohromady s jistými zeměmi? Pokud ano, proč?
Studovali jsme ta čtyři hlavní rozšíření: v roce 1973, potom to tzv. jižní v 80. letech, v roce 1995 tzv. severní rozšíření o Rakousko, Švédsko a Finsko a to poslední, tzv. východní rozšíření v roce 2004. Přišli jsme na různé dopady, přičemž největší a nejlepší zaznamenaly jižní země - vlastně jen Španělsko a Portugalsko; bez Řecka. Velký dopad mělo také východní rozšíření a menší to v roce 1973. Nejmenší efekt zaznamenaly země, které vstoupily v roce 1995. Nedospěli jsme ale k jednoduše zobecnitelnému závěru: třeba že když je země chudá, tak vstupem do EU nevydělala více. Není také jasné, jestli bylo výhodnější vstoupit dříve nebo později. Rozdíly tedy existují, ale nelze říct, že by závisely na datu vstupu nebo charakteristice typu příjem na hlavu.

Co tedy ty rozdíly způsobuje, přišli jste na to?
Po provedení výpočtů pro jednotlivé země jsme se ty rozdíly ve výhodnosti snažili vysvětlit. Zjistili jsme, že hlavními proměnnými, díky kterým bylo možné výhody členství využít nejvíc, byly finanční integrace, obchod – otevřenost ekonomiky dané země – a přijetí eura. Pak byly také důležité institucionální podmínky v dané zemi. Ale hlavní vliv na výhodnost měla právě finanční integrace a euro. K tomu by však bylo potřeba provést ještě další výzkum. Jediná země, která ze vstupu do EU netěžila, je Řecko. Podle nás nebylo Řecko na vstup připraveno. Ale ten pravý, hlubší důvod, proč to pro Řecko nebylo výhodné, se opět musí zkoumat dál.

Z vašeho výzkumu vyplývá, že ze vstupu do Unie, respektive jejího rozšiřování těžily ekonomicky jak chudé, tak bohaté státy. Pro bohaté země tam ale byly rozdíly ve výnosech v letech 1973 a 1995. Proč?
Rozšíření o Rakousko, Švédsko a Finsko v roce 1995 nebylo tolik výnosné, protože hlavní efekt členství v EU je nutnost institucionální změny. Ty země už ji patrně provedly dřív, jen do EU vstoupily až v 90. letech. Důvodem byl nejspíš konec Studené války. Vstoupily tedy poté, co se změnila atmosféra v mezinárodní politice. Jejich důvody nebyly ani tak ekonomické.

Sledovali jste bohaté země i do roku 2004, respektive 2007, kdy se připojily i tzv. chudší země? Dopadlo to nějak na ty bohaté?
Máme k dispozici údaje za jednotlivé roky a nepozorujeme žádný pokles nebo negativní efekt, který by nastal po vstupu zemí bývalého Východního bloku.

Samozřejmě se vás chci zeptat explicitně na Českou republiku a na vlnu rozšíření z roku 2004. Jak by na tom dnes (nebo vlastně v roce 2008) tyto země byly, konkrétně Česko, kdyby tenkrát do Unie nevstoupily?
Česká republika patří podle našich dat k zemím, které ze členství v Evropské unii těžily nejméně. Výhody jí to nicméně přineslo. Podle našich výpočtů, které počítají s ekonomickým datem vstupu v roce 1998, od kdy se vývoj začíná zintenzivňovat kvůli očekávanému vstupu do Unie, by Česko v případě nevstoupení mělo v roce 2003 o 2 procenta nižší příjem na obyvatele a v roce 2008 o 6 procent. Česku se však dařilo pouze lépe než Slovensku. Jinak patřilo v té skupině východních zemí k podprůměru. Průměrný růst všech zemí po vstupu do EU je 12 procent, takže zaostává i tady. Myslím, že to je úkol pro české ekonomy a politiky zamyslet se nad tím, proč na tom země tolik nevydělala – pokud považují naše výsledky za správné a data za relevantní.

Lze z těch dat takhle vyčíst něco víc, proč Česko vstupem tolik nevydělalo?
Jak už jsem říkal, obecně platí, že velký vliv měly finanční integrace, otevřenost ekonomiky a přijetí eura. Takže pokud Česko nepřijalo euro, může to být jedním z faktorů, proč pro ni členství nebylo tak výhodné – ale srovnejme ho například se Slovenskem. Další faktor je finanční integrace: ze zemí bývalého východního bloku s ní totiž Česká republika otálela déle než ostatní. Například s tím nechat vstoupit do finančního sektoru banky ze západní Evropy, jak k tomu došlo v Pobaltí. Ale abych byl upřímný, říkám vám tu teď jen obecné a zprůměrované závěry: jinak by to chtělo důkladnější případovou studii. Proto se nebudu pouštět do dalších interpretací, abych neřekl něco špatně.

Z jakých zemí se modelovala syntetická Česká republika?
Z malé části z Albánie, Japonska, z velké části z Jižní Koreje a Thajska. Mix těchto zemí se choval velmi podobně jako Česko před vstupem.

Evropský parlament|foto: European Parliament

Důležitou roli ve vašich grafech hraje vždy efekt očekávání členství. Proč a jak to, že i očekávání může mít pozitivní ekonomický dopad?
To jsme zjistili, že fungovalo hlavně u rozšíření v roce 2004, protože tehdy musely kandidátské země během řady let provést skutečně hluboké institucionální reformy. Na přelomu tisíciletí bylo jasné, že budou vstupovat do Unie a budou muset splnit požadavky na harmonizaci s acquis communitaire. Pracoval jsem tenkrát v Evropské komisi a pamatuji si, jak všichni najisto počítali s tím, že ty země prostě do Unie vstoupí. I naše data ukazují, že země začaly z Evropské unie těžit někdy v roce 1998, tj. 6 let před vstupem, kdy už nicméně bylo jasné, že se k ní připojí. Nazvali jsme to proto ekonomickým datem vstupu, což má na svědomí právě ten anticipační efekt. Takže třeba v roce 2003 Česká republika měla o 2 procenta vyšší příjem na obyvatele, než kdyby se nezapojila do vstupního procesu do EU. Pro jiné země byl ten anticipační efekt ještě větší.

Jediná země, která ze vstupu do EU netěžila, bylo podle vašich výpočtů Řecko. Proč a lze to spojit s problémy dnešního Řecka? A jinými slovy: znamená to, že váš výzkum podporuje nápad, aby Řecko opustilo eurozónu?
Stručně řečeno: ne. Naše studie ukazuje, že Řecko nebylo na vstup připravené. Pro nás to bylo zajímavé zjištění, že pro zemi, která de facto stála na počátku dluhové krize v eurozóně, podle našich výpočtů vstup do EU ekonomicky neprospěl. Řecko tedy nebylo připraveno, ale naše studie rozhodně neříká, že by bylo pro něj výhodné teď z Unie vystoupit. Dnešní Řecko je od toho tehdejšího z roku 1981, kdy vstupovalo, velice odlišné. Co je také důležité: členství v EU přimělo Řecko provést reformy, byť nebyly tak důkladné jako v jiných zemích. Před vypuknutím krize se zemi také dařilo lépe. Opakuji ale, že náš výzkum nenaznačuje, že když nějaká země netěžila ze vstupu do EU, těžila by z vystoupení z ní. Euro může mít spoustu nedostatků, což však neznamená, že je pro většinu zemí výhodné ho opustit. I když výhody z eura nemusejí být zatím tak vysoké, jsou dost možná vyšší, než by byly náklady na to ho teď opustit. Spíš je vhodné zjistit faktory, které měly po jeho zavedení pozitivní vliv, případně provést další institucionální reformy.

Očekáváte a jste připraveni na to, že se na váš výzkum vrhnou euroskeptické skupiny a zpochybní ho? Mohou například tvrdit, že za tímto „účetnictvím“ se skrývají hlubší a vážné politické, ekonomické a strukturální změny, k nimž v zemích v důsledku členství a harmonizace s unijními předpisy muselo dojít, a že tyto změny mohou v dlouhodobém horizontu negativně ovlivnit ekonomickou kondici dané země, případně její konkurenceschopnost?
Samozřejmě a už se k nám dostaly nějaké námitky od euroskeptiků především z Británie. Naše studie ale velice transparentním způsobem ukazuje, jak bylo členství v EU výhodné. Přijde mi úžasné, že pro většinu zemí výhodné bylo. Přičemž ty výhody mohou být různé. My neříkáme, že Evropská unie je bez chyby – právě naopak. Ale teď je snad jasné, že v debatě o Unii lidé musí vycházet z čísel a ne svalovat vinu za problémy své země na Evropu. To chceme změnit, aby ta debata nebyla založená na ideologiích, náladách voličů, ale na číslech. Toto je můj názor a nesouvisí to už se studií: totiž že rostoucí euroskepticismus spíše odhaluje slabost politiků na národní úrovni. To je příklad mé rodné Itálie. Když se podíváte, kde roste euroskepticismus, tak je to hlavně v zemích, kde jsou lidé nespokojení s vlastními politiky na národní úrovni – byť ti se snaží přehodit vinu na Evropu. To mi přijde důležité mít na paměti, abychom ten evropský projekt mohli zlepšovat – ne ho zahodit. Oslabení, nebo dokonce kolaps eura a Evropské unie by nikomu nepomohly. Jako ekonom se v této debatě dívám hlavně na ekonomické dopady a ty jsou neuvěřitelné. V žádné jiné části světa se něco takového nepovedlo provést. To musíme mít na paměti a kritika a debata o zlepšení fungování Evropské unie by měla vycházet z této premisy. Euroskeptici mají v něčem pravdu: evropské instituce nejsou vždy demokratické, v Unii panuje přílišná byrokracie, některé ekonomické intervence na lokální úrovni nejsou efektivní. Hlavní myšlenka evropské integrace je však unikátní projekt našich dějin, který bychom měli chránit.