Volyňští Češi po válce na Volyni
Vybíráme další téma, které vychází ze vzpomínek pamětníků uveřejněných na webovém portálu Paměť národa.
V letech 1945-1947 proběhly dvě velké reemigrace volyňských Čechů do Československa. První ve skutečnosti probíhala ještě ve válečném konfliktu, kdy v roce 1944 narukovalo minimálně 10 526 volyňských Čechů do nově se tvořícího 1. československého armádního sboru a prakticky ihned po válce se usazovali v Československu. Druhá reemigrace proběhla v roce 1947, kdy se do Československa stěhovali příbuzní vojáků a další volyňští Češi, kteří nenarukovali do armádního sboru. Počet reemigrantů v roce 1947 je 33077 lidí, z toho přibližně 800 lidí bylo jiné národnosti než české. Literatura se celkem pochopitelně zaměřuje na majoritní proud volyňských Čechů, který se dostal do Československa, ale opomíjí život přibližně 10 000 volyňských Čechů, kteří z nejrůznějších důvodů nereemigrovali a zůstali na Volyni.
Volyně se v období let 1939-1947 svým etnickým složením značně proměnila. Volyňští Němci byli stěhováni do pohraničí bývalého Československa již v roce 1939, židovské obyvatelstvo bylo z velké části vyvražděno a po válce reemigrovali volyňští Poláci do Polska, stejně jako volyňští Češi do Československa. Multietnická Volyně tak přestala existovat, celá oblast se stala více ukrajinskou, k čemuž přispěli reemigranti, např. z Československa a z Polska putovaly na Volyni transporty občanů ukrajinské, ruské či běloruské národnosti „výměnou“ za volyňské Čechy a Poláky.
Otázkou je, proč někteří volyňští nereemigrovali? V rámci smlouvy se Sovětským svazem o opci volyňských Čechů bylo stanoveno, že nemohou reemigrovat manželé, pokud je manželem Ukrajinec (nebo jiná nečeská národnost) a manželkou Češka, naopak mohly reemigrovat ty rodiny, kdy byl manželem Čech a manželkou Ukrajinka (nebo jiná nečeská národnost). I Maria Soldatjuk, rozená Pytelová, nemohla reemigrovat: „Protože tatínek [byl] Ukrajinec a maminka byla v čtyřicátém čtvrtém zabita v době německého bombardování. Německá letadla házela pumy, byly nálety, tak v tom období zavraždili maminku. Tak jsme zůstaly se sestrou a tatínkem.“
Ovšem pokud zemřel manžel ukrajinské či jiné národnosti nebo proběhl rozvod, pak mohla reemigrovat i česká manželka s dětmi. Dále byli z reemigrace vyňati kolaboranti spolupracující s Němci či banderovci, kteří i z pohledu Československa mohli ohrožovat zdejší život, a devianté či kriminální živly zavřené ve vazbě. Dokonce i volyňští Češi s touhou reemigrovat si cestu rozmysleli, někteří totiž odmítli podepsat revers, který stanovoval, že jim v Československu nemůže být slíbena zemědělská usedlost či živnost, nebo revers, že se o náhradě za majetek zanechaný na Volyni rozhodne až dodatečnou smlouvou. Další část případných reemigrantů se jednoduše nedostavila k reemigrační komisi či k místu odjezdu vlaků. Naopak do Československa s transporty reemigrovali i nečeské národnosti, jednalo se z velké části o Ukrajince a Rusy, jejichž počet se odhaduje na 800 lidí. K úplnosti je nutno dodat, že se do Československa dostávali i volyňští Češi totálně nasazení v Německu, tato část jednoduše nemusela prodělat reemigraci a do Československa přicházeli samostatně. Dokonce se do Československa „ilegálně“ dostávali i jednotlivci i v mezidobí reemigračních proudů. Možnost odjezdu se však vztahovala pouze na oblast Volyně, a tak Češi z vesnic Komarovka, Malinovka a Malá Zubovščina nemohli reemigrovat, přestože se nacházeli v těsné blízkosti oblasti a jsou také považováni za volyňské Čechy.
Ti, kteří neodešli
Odhadovaný počet Čechů na Volyni po reemigraci v roce 1947 byl přibližně 10 000 osob. V souvislosti s ukrajinizací a stalinskou politikou nastalo pro tuto část období dezintegrace a asimilace. Český jazyk nebyl vyučován, pro domluvu se svým okolím museli volyňští Češi ovládat ukrajinštinu a český jazyk se mohl předávat z generace na generaci pouze v samotných rodinách. Ale např. v Malé Zubovščině se čeština soukromě vyučovala i ve větším počtu dětí. Navíc nyní volyňští Češi netvořili koherentní osídlení, a zatímco starší generace znala český jazyk i kulturu, mladší se rychleji asimilovala do ukrajinské společnosti. I ze zmíněných ukrajinsko-českých manželství pocházelo hodně dětí, které byly pod patronací otce v patriarchální ukrajinské společnosti do ukrajinské společnosti snadněji asimilovány.
Vytvářely se sovětské formy kolektivního hospodářství, tzv. kolchozy, které měly správní pravomoc a rozhodovaly o politickém životě na vesnici. Dalším orgánem státní moci byly tzv. sověty, které prosazovaly rozhodnutí z nejvyšších politických orgánů SSSR. Specifikem pro národnostní menšiny byl zákaz spolčování, který byl veden institucionálně, takže samotní příslušníci národnostních menšin se mohli po osobní domluvě stýkat, nemohli se však oficiálně sdružovat. Mimo správu Sovětského svazu se také projevoval politický charakter Volyně. Takzvaní banderovci, ukrajinští nacionalisté v partyzánských oddílech pod vedením Stjepana Bandery, terorizovali obyvatelstvo až do roku 1952. O banderovcích vypráví Maria Soldatjuk:
„V padesátém druhém se tady v sousední vesnici, tam, kde má teď chatu můj syn, hrála nějaká hra, myslím si, že to byla Nazar Stodolya od Shevchenka, tak jsem tam šla s přítelem. Pak mě vyprovázel za dědečkem, protože jsem měla nařízeno u dědečka přespat. Dědeček ještě bydlel v Pohořelicích. Tak jsme šli spolu a šli nám vstříc dva páni a jedna ženská s takovým klackem. To nebyl klacek, ale já nevím, jak se to řekne česky. To, čím se koně zapřahují do vozu. Šli nám vstříc a ptali se kdo [jste] a co tady děláte. Tak to byli ti kluci. Ale protože můj strejda byl v tom také, už ho chytili a už ho odeslali na Sibiř, tak znali moje příjmení.“
Po Stalinově smrti nastalo mírné uvolnění, bylo méně zákazů, ale zákaz spolčování platil i nadále. Snaha volyňských Čechů po kulturním životě ovšem nepolevovala, např. v 70. letech proběhly neúspěšné pokusy v podobě uvádění divadelních her v českém jazyce.
Volyňští češi po převratu
Až po roce 1991, tedy v roce rozpadu Sovětského svazu, se vytvářely spolky volyňských Čechů napomáhající svými kulturními a osvětovými cíli k jazykové, kulturní i etnické revitalizaci. V roce 1991 byla založena organizace Stromovka v Dubně, Společnost české a slovenské Matice volyňské v Lutsku, Česko-slovenská společnost v Rovně a Společnost volyňských Čechů v Žitomiru. V 90. letech slovenští krajané reemigrovali, a tak bylo z názvu organizace odstraněno slovenské pojmenování. Spolek Česká společnost později zanikl. V roce 1996 bylo ve městě Rovno přibližně 300 Čechů, v Dubně 324 Čechů, v Lutsku 478 Čechů a v Žitomiru 152 českých rodin, tyto počty jsou ovšem pouze přibližné. Čeština se po pádu Sovětského svazu vyučuje jako volitelný jazyk ve školách nebo se pořádají kurzy výuky češtiny, vyučuje se i na ukrajinských univerzitách a absolventi se znalostí českého jazyka působí jako překladatelé či tlumočníci (nutno dodat, že český jazyk má na Ukrajině prestižní postavení, tento stav by se dal připodobnit prestiži francouzského jazyka v České republice).
Autor článku navštívil město Dubno v červnu 2011 a poznal spolek Stromovka. Současný členský stav Stromovky je 150-250 osob, ale členové jsou i Ukrajinci, kteří jsou s českým obyvatelstvem velmi vzdáleně příbuzní. Členů spolku s českou matkou i otcem je velice málo. Spolek Stromovka pořádá kulturní akce, výstavy, překládá, pořádá konference, publikuje články a udržuje dětský sbor.
I přes zlepšení společenského ovzduší se však politická situace podle Marie Soldatjuk v některých směrech nezměnila: „Já jsem věřila, že opravdu je komunismus možné vybudovat. Já nebudu říkat, že ne. Ale žáci mě přivedli na to, abych si to rozmyslela. Jeden žák, byl ze Lvovské oblasti, se mě ptá na vyučovací hodině, na té politické ekonomii: 'A je to pravda, že tu byl hladomor?' Já říkám: 'Já nevím.' Pět let jsme se učili a žádný ani jediným slovem neřekl, že tady byl hlad. A o genocidě se vůbec nemluvilo. Teď Janukovič také říkal, že žádná genocida tady nebyla. Rozumíte? Tak my jsme nevěděli. A dodnes se tu lidé bojí. Přijeli z Náchoda a říkají: 'Půjdeme na trh a podíváme se co a jak.' A žádný se nechtěl nechat natočit na tom trhu. Oni se naši funkcionáři přebarvili a tím to skončilo. To byla červená vlajka a teď je žlutomodrá a. [Že] bude [Ukrajina] opravdu samostatně stát, to dodnes žádný nevěří. Vidíte, jak to chodí, podívejte se, co tady dělají Rusové. A skrze církev se teď všechno dělá.
O volyňských Češích na Volyni po II. sv. válce jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru v pátek 16.9.2011 v 9:00.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
