Vnitřní hlas

Nedá se asi čekat, že by se nyní politici, inspirováni příkladem předsedkyně vítězné indické strany, pokoušeli něco v sobě zaslechnout, a už vůbec nehrozí vlna rezignací. Politik usiluje o co největší vliv, ať už z důvodů úctyhodných, anebo nízkých, a vnitřní hlas, který by radil něco jiného, mu musí připadat jako od ďábla. Však také někteří indičtí politikové okamžitě vysvětlují rozhodnutí vdovy po zavražděném indickém premiérovi strachem dětí, které nechtějí přijít také o matku. Sonie Gándhíové ovšem, jak alespoň včera řekla, vnitřní hlas poradil nepřijmout premiérství v zájmu národa, což je důvodem, aby místo psychologa analyzoval její rozhodnutí politolog.

Indičtí voliči hlasovali pro opozici, přestože se předchozí vláda mohla chlubit dobrými ekonomickými výsledky. Většině Indů byl ovšem růst ekonomiky k ničemu, nepomohl jim z bídy. V dnešním světě není v moci politiků skloubit hospodářský růst s odstraněním chudoby a ujmout se vlády znamená řešit dilema, zda zklamat investory, anebo voliče. Gándhíová za sebe navrhuje premiérem někdejšího architekta ekonomických reforem v naději, že najde rovnováhu mezi požadavky levice a politikou, jež udrží ekonomický rozvoj země. Vnitřní hlas jí neporadil špatně. Chudé Indy zklame vláda, nikoli politička, která to s nimi myslela dobře. Volební vítězství ji nepřipraví o popularitu. A navíc nebude zavražděna, což je příjemný bonus.