Vnímám i zvířata z velkochovů jako živé bytosti. I jim záleží na tom, jaký život žijí, říká ochránkyně Šonková
Jak má a může vypadat respekt člověka vůči hospodářským zvířatům? Koho všeho se to týká, jak dlouhý je to řetězec? Tyto a další otázky v Hovorech Evy Hůlkové
„Naše organizace vnímá zvířata především jako živé bytosti, které jsou nadané schopností radovat se ze života, ale také trpět. A opravdu si to uvědomují – ostatně, máme to vtěleno i v zákoně na ochranu zvířat,“ říká vystudovaná zootechnička a ochránkyně zvířat Romana Šonková z mezinárodní neziskové organizace Soucit ve světovém zemědělství.
„Těm zvířatům skutečně záleží na tom, jaký život žijí. A právě proto, že asi mám dost vyvinutou empatii, tak to tak i vnímám. Takže vidím i jejich podmínky a to, co se s těmi zvířaty děje jakoby jejich očima. A tím pádem se snažím zaměřit na to, co dá zlepšit. A to vlastně je i pohled celé naší organizace,“ vysvětluje.
Čtěte také
Velkochovy, které často zvířata týrají, vznikaly po válce.
„Tehdy byl velký nedostatek potravin a vzít zvířata z jejich přirozeného prostředí se zdálo jako dobrý nápad. A dali je z pastvin, z výběhů do velkých hal, klecí apod. Protože se mělo za to, že se tak dokážou efektivně vyrábět živočišné potraviny za dobrou cenu.“
„Ale tam, kde se přestává vidět jednotlivé zvíře, už vidíte jen jejich množství, hejno, stádo. Pak už ale nejste schopni postarat se o potřeby jednotlivého zvířete. V tu chvíli začíná velkochov, který jim nemůže dopřát individuální péči,“ dodává.
Celé Hovory Evy Hůlkové si poslechněte v audiozáznamu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
