Vládní krize... A proč vlastně?

Jak ale to téma uchopit, aby to nebylo nudné? Je možné suše popsat, co se stalo. Co prohlásili jedni a co na to druzí, případně co provedl ten a ten na vlastní pěst (mluvím o politicích). To ale není komentář. - Je možné zamyslet se nad tím vším a vyhnout se lamentování? Nespokojit se s pranýřováním neschopnosti politiků, jejich domnělé skrytých pohnutek apod., když to stejně nikam nevede? Je to těžké.

Co takhle položit si otázku, jak je to vůbec možné? Nechci se spokojit s představou, která je nám občas sugerována, totiž že jsme vcelku spořádanou společností s obstojně fungující ekonomikou a že jen ti neumětelové tam nahoře to packají. To přece nehraje! Nejsme v situaci jako před 37 lety, kdy nám Moskva nadiktovala vedení státu, a to si pak dosadilo své lidi odshora dolů až po ředitele základních škol a veřejných knihoven. Máme za sebou několikeré volby: sněmovní, senátní, komunální. Volit šel, kdo chtěl, a dal svůj hlas, komu chtěl. Za těchto okolností přece musí politická reprezentace nějak odpovídat stavu společnosti. I ta její neschopnost dohodnout se na složení vlády říká cosi - o stavu společnosti.

Vynechám úlohu prezidenta republiky. Jeho podíl na tom uvíznutí na mělčině sice nelze popřít (na tom nic nemění to, že takové řeči nemá rád, prý ho dokonce urážejí). Ale i to, že máme zrovna takového prezidenta, vypovídá rovněž - o stavu společnosti. Jeho téma ponechávám stranou, protože dlouhodobou politickou krizi prostě nelze vysvětlit působením jednotlivce, byt by to byla oficiální hlava státu. - Proč se tedy ti tam nahoře tzv. nemohou dohodnout? Sám pro sebe si to vysvětluji následovně:

Čistě racionálně vzato, potřebujeme proreformní vládu. Jsem si jist, že toto víme nebo aspoň tušíme všichni. Nějaká otevřeně protireformní vláda proto možná není. O povaze, rozsahu a dopadu reforem však nejsme všichni zajedno. Ale všichni víme, nebo aspoň tušíme - a správně -, že by měly znamenat újmu. Spontánní a bezprostřední reakce jednotlivého člověka v takové situaci je pochopitelná: Reformy? Ano, ale ať nedopadnou na mě, na mou branži, na můj resort, na mou příjmovou skupinu! - Nějaký zainteresovaný pozorovatel zvenčí možná řekne, že tento postoj by měl být vyvážen (či dokonce převrstven) občanským vědomím, že stát jsme všichni a že bychom měli břímě potřebných reforem přijmout. To je sice správná poznámka, ale co dělat, když se ta občanská uvědomělost nevytvořila?

Ta zdánlivě neschopná politická reprezentace je ve svízelné situaci. Nemůže být otevřeně protireformní, ale nemůže si dovolit být důsledně proreformní. Pracuje se společenským zadáním, které je vlastně neřešitelné. Obecně přijatelná by byla pouze vláda částečně reformní, ale není možné se dohodnout právě na té "částečnosti". Nechci tu vyjmenovávat jednotlivé sociální skupiny, ale každá si ji představuje jinak. - Demokracie je mj. i uměním kompromisu. Ten by v našem případě vedl k ustavení vlády neslané nemastné, jakési nijaké. To ale dá fušku! A chce to čas. Nedivme se těm nahoře, že jim to trvá tak dlouho.

Nemyslím si, že touto svou "troškou do mlýna" přispěji k řešení vládní krize. Proč s ní tedy přicházím? Inu, rád bych, kdyby se přestalo s tím jednostranným pohrdavým osočováním našich politiků. O jejich kvalitách si nedělám iluze, ale uznávám, že každý z nich respektuje pověření, o němž soudí, že mu bylo dáno. Dělat z nich hromosvod obecné nespokojenosti je pokrytecké. Problém je přece jinde.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .