Vládní garance za vklady

Podle kolísavého kursu koruny se dá říci, že jde o částku blízkou jednomu a čtvrt milionu korun. Pokud někdo vlastní vyšší částku a rozloží ji do více bank, tak má zaručené všechny své vklady v každé jednotlivé bance. Při využití jen těch hlavních českých bank lze takto rozložit přibližně 20 milionů korun.

Zde je nutno připomenout, že v rámci finanční krize přislíbila řada zemí bezlimitní, tedy stoprocentní záruku, ale většinou zůstala jen ve fázi veřejného příslibu. Zákonné kroky, které by takový slib přeměnily v jistotu chybí. Dalším omezením, které je málo vnímáno, je časový úsek, po který platnost záruk platí. Například v Irsku končí záruky v září 2010, jinak v Evropě platí bez časového omezení. Proto ti bohatší z nás mohou hledat nejvhodnější cesty, jak si své finance ochránit. Nyní v době, kdy převážná většina národa spotřebovává své výdělky průběžně nebo má hypoteční či jiné spotřebitelské úvěry, tak je navýšení záruk ani nemůže zajímat. Výše i doba záruky v pobočkách zahraničních bank působících v České republice jsou odlišná a pohybují se podle regulace v jejich domovské zemi. Nikdy však nesmí jít pod českou zákonnou normu, pokud jde o výši a čas záruky.

Určitě zajímavější je skutečnost, že ani důchodové připojištění ani životní pojištění nemají to štěstí, aby jim státy byly ochotny dát jakékoliv záruky. Ačkoliv jsou země, příkladně Švédsko, pobaltské republiky nebo Švýcarsko, v nichž je vklad do důchodového pojištění povinný, žádná z nich se o zárukách nezmiňuje. Stejně tak mlčí i naše vláda, potažmo ministerstvo financí. Je pravda, že téměř po celém světě, kde důchodové fondy působí, jsou pod kuratelou národních bank a mají velmi přísná pravidla pro svůj vlastní provoz i možnost investic vkladů klientů. Přesto ve Spojených státech, kde dohled je jeden z nejpřísnějších, krachla American Insurance Group /inšuerens/ a na našem kontinentu holandská ING Group musela být sanována vládou. Je tedy na místě otázka, zda centrální banky berou dohled vážně a skutečně a pravidelně ho provádějí. Již uvedené příklady naznačují, že ani zákonem určené povinnosti nemusí bezvýhradně zaručit kvalitu kontroly.

Zbývá tedy uvážit, co pro nás plyne ze zvýšení záruky za vklady střadatelů. Ty jsou na českém trhu jištěny prostřednictvím Fondu pojištění vkladů, kam přispívají všechny banky. Při jeho založení v roce 2000 činil tento příspěvek půl procenta z veškerých vkladů, nyní je pouze ve výši jednoho promile, což v absolutní částce činí 2 miliardy ročně. Navýšení záruk bude znamenat nutnost zvýšeného odvodu bank do fondu a proto ani snížení úrokových sazeb centrální bankou nezlevní úvěry pro veřejnost. Naopak se může stát, že hypotéky i úvěry podraží, případně se mohou zdražit i některé další bankovní poplatky. Banky navíc budou mít tendenci tlačit na fond, aby v něm uložené prostředky měly co nejvyšší likviditu pro případ potřeby. Jeho prostředky jsou v současnosti převážně investované do českých státních dluhopisů a jen necelá třetina je v dluhopisech evropských zemí a firem. V případě akutní potřeby by proto prostředky nebyly nijak rychle k dispozici, nehledě k tomu, že současná celková částka blížící se desíti miliardám by pokryla jen slabou desetinu vkladů. Zbytek by skutečně zůstal na státu, tedy prvotně na státní půjčce, která by následně byla kryta daňovými odvody nás všech, protože jinými prostředky by stát vzniklý dluh uhradit ani nemohl. Proto si závěrem položme otázku: Chceme shodně s našimi poslanci Vlastimilem Tlustým a Bohuslavem Sobotkou ještě vyšší garance za vklady těch nejbohatších?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .