Víza a politika
Dvě politické návštěvy měly včera podobnou agendu. Polský prezident si ve Washingtonu povídal s americkým protějškem o vízech a podobně v Praze s našimi ústavními činiteli zmiňoval víza předseda ukrajinského parlamentu.
Podle mluvčího našeho prezidenta vyjádřil ukrajinský host přání "přejít z pozice mediálně módní země do pozice partnera pro normální spolupráci". Poláci pak mají za to, že by Američané zrušením víz měli ocenit jejich účast na irácké misi. Bezvízový styk zkrátka není pouze praktickým opatřením zjednodušujícím cestování. Je i symbolem důvěry. Ta americká vůči Polákům má hodnotu oznámené ochoty snížit vízové restrikce. Naši důvěru k Ukrajině vyjadřuje ochota snažit se v rámci Evropské unie najít způsob, jak usnadnit vízový režim. Diplomatickou mluvu politiků lze do obyčejné řeči přeložit tak, že Polákům, podobně jako nám a občanům dalších zemí střední a východní Evropy, důvěřují Američané méně než občanům většiny zemí Evropy západní. Podobně důvěra zemí Evropské unie vůči dnešní Ukrajině je zatím v praxi stejná, jako byla za režimu Leonida Kučmy.
O konkrétních důvodech pro vízovou byrokracii politici neradi hovoří. Cokoli by totiž uvedli, přiznali by princip kolektivní diskriminace či xenofobii ve veřejném mínění. V globalizujícím se světě se vízum stává anachronismem. Pokusy čelit vízy migraci jsou především přiznáním neochoty řešit její příčiny. V některých případech se nad to existence vízové povinnosti nedá vysvětlit jinak, než že se jedná o nástroj, kterým politici demonstrují svou důležitost. Vzdát se možnosti určovat podmínky, za jakých mohou lidé překročit hranici, by znamenalo rezignovat na jednu z mála pravomocí, které ještě politici mají ve světě, kterému už ve skutečnosti nevládnou.
