Vietnamské hříšné taneční

Zajímavou příležitostí, kde se příchuť zakázaného z tance smazává, je určitě Přátelský ples, jehož druhý ročník pořádala Asociace českých občanů vietnamského původu s Integračním centrem Praha a za přispění Evropského integračního fondu.

Plesu se zúčastnily skoro čtyři stovky lidí, a když netančily, mohly se v předsálí občerstvit u stánků s vietnamským jídlem nebo v českém bufetu, případně si koupit lístky do tomboly.

„Ten ples je určen úplně pro všechny, bez rozdílu nějakého věku nebo národnosti, je vlastně určen pro milovníky tance, to především,“ popisuje cílovou skupinu plesu Blanka Veselá z Integračního centra Praha 12.

Blanka Veselá také dodává, že v poslední době je tanec u Vietnamců trendem. Dokonce pořádají čeští Vietnamci v Sapě vlastní kurzy.

„Vietnamci obecně netancují. Třeba Maďaři mají čardáš, Češi mají polku, ale Vietnamci nemají nic. Proto mají velký problém. Vietnamci nejsou zvyklí na rytmus,“ dodává taneční mistr z pražské Sapy Nguyen Van Nhac.

Kurzy opanují většinou starší zájemci o tanec ve věku 30 a výše. Je také časté, že spolu tancují dvě ženy, neboť jejich zájem o tanec je prostě vyšší, a to i přesto, že vietnamské tanečnice i v Česku slýchají, že by raději měly zbožně chodit do buddhistického chrámu, než to roztáčet na parketu.

Přátelský ples|foto: Kamila Kyseláková

A to není zdaleka jediný předsudek, který u Vietnamců, hlavně těch ve Vietnamu, vůči evropskému tanci funguje. Tanečníci jsou považováni za zženštilé.

„Ano. Na začátku, když se lidé dozvěděli, že začínám chodit tancovat, tak si z toho třeba u piva dělali legraci, ale to je věc názoru. Viděl jsem mnoho tanečníků, kteří byli skvělí a nevidím tam nic slabého. Je to opravdový sportovní výkon,“ popisuje své zkušenosti s předsudky pan Nguyen Van Nhac.

Kořeny těchto odsudků stojí u francouzské okupace Vietnamu, kdy vojáci zavedli tanec jako součást společenského života.

Podobnou zkušenost s odsudky tanci zažila i Nguyen Le Xuan, účastnice tanců. „Před pár lety, když jsme s bratrem říkali tátovi, který je ve Vietnamu a nemá vůbec ponětí o Evropě, že tancujeme - bratr teda modernější tance, já latinu a standard a salsu - tak se se nám táta vysmíval. Říkal, jak je to možný, že třeba můj bratr tancuje? A ptal se s kým tancuju já? Jestli s muži? Takhle v páru? Děsně se nám vysmíval. Ale to bylo před pár lety.“

Lubor Pham je další aktivista na poli tance. Je spoluzakladatelem tzv. pátečních taneční v Klubu Junior nedaleko Sapy. Frekventanti tanečních jsou jak Češi, tak Vietnamci.

Přátelský ples|foto: Kamila Kyseláková

Součástí celého projektu je snaha přiblížit Vietnamce majoritě. Kromě tance Lubor provádí i celodenní semináře s prohlídkou Sapy. „Ranní blok byly nějaké základní informace o Vietnamcích, o tom, kolik jich tady je, a odpolední blok byl právě prohlídka Sapy. Většinou jsme procházeli, mluvili o různých tradicích, zvycích, co tady všechno je,“ dodává Lubor.

Taneční mistr Jakub Vavruška ve svých kurzech nevidí žádné rozdíly mezi Čechy či Vietnamci. A celkově pozoruje dlouhodobě vzrůstající trend zájmu o tanec ve Vietnamské komunitě. I díky tomu, že mladá generace je nedílnou součástí české společnosti a nechce se nechat ochudit o zážitky z tanečních.

A na závěr malé společenské vysvětlení: pokud budete jako muž vyzývat Vietnamku k tanci, dejte si záležet na oslovení. České smím prosit je dobré doplnit i oslovením slečno, nebo paní. Lze například říct: Slečno, smím vás vyzvat k tanci? A pokud je to paní, je chytřejší dovolit se i jejího manžela. Pouze oční kontakt funguje spíše mezi mladými a svobodnými. Tak tedy vzhůru do víru tance.