Větší problém s integrací handicapovaných má starší generace, myslí si předsedkyně spolku

5. červen 2018
Dítě s Downovým syndromem
0:00
/
0:00

V obličeji mají upřímný dětský výraz až do dospělosti, přesto to nejsou věčné děti. V empatii a emocionálních prožitcích jsou často dál než jejich vrstevníci. To jsou lidé s Downovým syndromem (DS), které mají ztrojený 21. chromozom.

Downův syndrom se považuje za genetickou náhodu. Podle Dagmar Dzúrové, předsedkyně společnosti DownSyndrom.cz, které sdružuje rodiče nemocných, se naše společnost za ty desítky let integrace dětí s handicapem opravdu posunula. „Dnes jsou na pracovním trhu lidé, kteří s dětmi se zdravotním handicapem chodili do školy, a je to tak pro ně naprosto přirozené. Starší generace s tím ale problém mají,“ tvrdí.

„Je přece naprosto přirozené, žít život v blízkosti někoho, kdo potřebuje vaši pomoc,“ dodává. Sama je matkou dnes už 25letého muže s tímto postižením a najít mu práci prý bylo hodně těžké. „Záleží na kolektivu, jestli ho přijme, ale taky na něm samotném, jestli ho konkrétní práce naplňuje a baví. To všechno skloubit dohromady je pak malý zázrak,“ přiznává předsedkyně spolku.

03341979.png

Cestou, jak lidi s Downovým syndromem zapojit do společnosti, je divadlo. Podle režisérky a zakladatelky divadla Aldente Jitky Vrbkové mohou herci s DS dosahovat stejných výsledků, jako ti zdraví. „Sice vám nebudou citovat monolog Hamleta, ale jejich inscenace jsou jiné. Po umělecké stránce dokážeme docílit velkých met. Už teď divadlo děláme s vidinou, že časem tady budou dospělí herci s DS, na které budou chodit regulérní diváci,“ přeje si Vrbková.  

Inkluze vs. integrace

Inkluze je krok správným směrem. To, jak vypadá v praxi, je ale tristní, říká poslanec Gazdík

Ve škole - škola - dítě

Od zavedení systémové podpory inkluze uplynul už víc než rok. Někdo si ji nemůže vynachválit, dalším ale vadí praxe a co všechno s sebou nese. Pro inkluzi je Dana Moree z Fakulty humanitních studií UK, proti pak poslanec STAN Petr Gazdík.

Teď se hodně mluví o inkluzi, která se ale zaměňuje s integrací. „Inkluze je vyšší stupeň integrace, která je založena na obohacení jednoho druhým,“ vysvětluje Dzúrová.

Když si jako příklad vezmete dětský kolektiv, pak je pro všechny naprosto přirozené, když spolu chodí jak do mateřinky, tak potom na základní školu. A to děti zdravé i s handicapem. Inkluzi pak Dzúrová přirovnává k naprosté přirozenosti, kdy už nikdo ani nevnímá, že s vámi v lavici sedí někdo nějak jiný. Spěje Evropa k celkové inkluzi?

„Obávám se, že ne. Když vidím, jak se dnes lidé k sobě chovají agresivně, tak pozitivní, plná inkluze nenastane nikdy, protože někteří budou systém narušovat vždycky,“ odhaduje. Navíc, když je tak rozdílný přístup k integraci jednotlivých zemí EU. Nejdál pak je Skandinávie a Itálie.    

Spustit audio
autoři: Věra Luptáková, Šárka Fenyková|zdroj: Český rozhlas