Veselé i melancholické hodiny Saši Rašilova

3. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Herci Vlasta Matulová a Saša Rašilov ve filmu Modrý závoj z roku 1941

To máte pravdu, já se celej život dřel skoro jenom na ty hodiny, prohodil z legrace herec Saša Rašilov, když k němu v září 1948 přišel reportér Karel Pech na návštěvu s mikrofonem.  Rašilov měl doma ve své vilce na Zbraslavi přes sto nástěnných starožitných hodin.

A jak sám říkal: „Každý ty hodiny mají svoji historii. A proto tady nejradši mezi nima sedím, a tak se oddávám myšlenkám. Ty viděly svatby, křtiny, pohřby, všecky ty doby a okamžiky těch rodin. Takže vlastně mluví. Aspoň ke mně.“

Rašilov byl trochu samorost, ale asi právě proto na něj později kolegové jako třeba Jan Pivec vzpomínali s vděčností jako na šprýmaře.

Který dokázal na místě uspořádat privátní happening s pouličním prodejem koček nebo přesně mířenou větou shodit z piedestalu kdejakou autoritu včetně svých divadelních kolegů nebo dokonce šéfů.

Tradovaná byla jeho odpověď první den angažmá na uvítací pozdrav Karla Želenského: „Tak vás vítám, začátečníku!“ slovy: „Děkuju vám, konečníku!“

Saša Rašilov-asi 1937

Když mu nový šéf činohry Národního divadla Karel Hugo Hilar v roce 1921 takříkajíc hodil lano, vzbudilo to v některých kulturních bublinách tehdejší doby přinejmenším pozdvižené obočí: kabaretní komik a Zlatá kaplička? Jak to jde dohromady?

Jenomže Rašilov své kvality prokázal už během prvních měsíců. Nehrál zdaleka jen v neškodných dobových veselohrách, ale i v Gogolovi, Shakespearovi, Sofoklovi, ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu a v desítkách dalších her.

V prvních letech ho hojně obsazovali hlavně do menších rolí, v polovině 20. let hrál ročně ve dvaceti nových inscenacích!

S Hilarem Rašilova pojil osudový vztah až do jeho smrti v polovině 30. let, byť často to mezi nimi také jiskřilo a skřípalo. Některé vylomeniny, které Rašilov prováděl svému šéfovi, by zřejmě jiným tak snadno neprošly.

Čtěte také

Kupříkladu jeho zdařilá simulace zánětu okostice, na kterou Hilar přišel v podstatě náhodou a „pomstil“ se tím, že údajně Rašilova následně obsadil do nějakého, jak se říká, štěku.

Dřív, než si koupil vilku na Zbraslavi a k ní miniaturní Tatrovku, do které se sám sotva vešel, ale z legrace v ní často vozil své kolegy, bydlel Saša Rašilov několik let i na hausbótu na Vltavě, přímo naproti podolskému sanatoriu.

Údajně se nepohodl se svým domácím kvůli činži. Ovšem řádné bydliště potřeboval i z důvodů, které u herce Národního divadla nebyly zrovna obvyklé. Byl celoživotním sběratelem starožitností a hlavně hracích hodin – několik těch melodií zaznělo v roce 1948 v rozhlasové reportáži. Přesněji řečeno – Rašilov měl doma prakticky malé muzeum – mimo jiné i porcelánu, tabatěrek, dokonce psích známek.

Herec, který neměl rád rozhlas

Co všechno se se Sašou Rašilovem uchovalo v rozhlasovém archivu? Překvapivě málo. Rozhlasová studia totiž nevyhledával, nejspíš mu tam zásadně chyběl kontakt s publikem.

Přesto se v roce 1948 podařilo jeho hereckému kolegovi a zároveň rozhlasovému reportérovi Karlu Pechovi proniknout, za pomocí tehdy moderního přenosového vozu, až do pokojů vilky na Zbraslavi a vznikla unikátní reportáž s dobře naladěným Rašilovem, šťastným, že se může pochlubit svými poklady. Bohužel to bylo poprvé a naposled.

Karel Höger

Zřejmě nejvzácnější divadelní záznam uchovaný v rozhlase je inscenace hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského Výnosné místo, která měla premiéru v roce 1950.

A o dva roky později byla přenesena prakticky ve stejném obsazení (například Höger, Baldová, Fabiánová, Štěpánek) do rozhlasového studia.

V postavě úředníka Jusova, který si takzvaně vysedí v režimu carského Ruska svou kancelářskou kariéru a trpí všemi nectnostmi systému malosti, korupce, nabubřelosti směrem dolů a podlézavosti opačným směrem, jako by Rašilov shrnul své herecké umění do jedné postavy. Jeho výstupům se smějeme a zároveň v nás vzbuzuje totální deziluzi.

Není to sice jediný záběr Rašilova jako divadelního herce, zachoval se ještě fragment ze zkoušky činoherního souboru Národního divadla, která se v roce 1936 odehrála v prostorách Mánesa a jejíž část výjimečně zaznamenal Československý rozhlas.

Jednalo se o komedii F. V. Jeřábka Cesty veřejného mínění, ale nahrávka se zachovala bohužel v problematické technické kvalitě, které prakticky neumožňuje ji odvysílat.

Filmy s Fričem, Vávrou a Radokem   

Rašilov ovšem exceloval i ve filmu, připomeňme si skvělou nostalgickou komedii Přijdu hned z roku 1942 (režie Otakar Vávra, Rašilov se podílel na námětu i scénáři) nebo jeho poválečné důležité role ve filmech Alfréda Radoka Daleká cesta nebo Divotvorný klobouk.

Fotografie z debutového celovečerního filmu Alfréda Radoka Daleká cesta

Nezapomenutelný byl jeho hostinský Tatrmuž z Grussovy adaptace Poláčkova Hostince U kamenného stolu. A za zmínku také stojí jeho účast v prvním zvukovém zfilmování Švejka z roku 1931, což byl film Martina Friče, dnes bohužel dochovaný jen částečně.

Přinejmenším společné scény Rašilova jako Švejka a Hugo Haase jako feldkuráta Katze by přitom neměly zapadnout.

Přesto se dá říct, že velkých nebo „životních“ rolí nedostal Saša Rašilov mnoho. Kouzlo jeho tragikomických postav musíme hledat sami v nejrůznějších více či méně významných filmech od začátků němé éry až po začátek 50. let.

Ať už hrál jakoukoli postavu, stojí to vždycky za vidění. Jeho poslední filmovou postavou se v roce 1953 stal zlotřilý kavárník v adaptaci sociálního románu Gézy Včeličky Kavárna na hlavní třídě, tedy variace na temnou strunu Rašilovova hereckého umění.

A pro úplnost dodejme, že ačkoliv Saša Rašilov odešel už v roce 1955 ve věku 63 let, jeho vnuk Saša Rašilov nejmladší dnes hraje na téže scéně jako jeho dědeček – v Národním divadle.

Celý pořad najdete v audiozáznamu.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio