Lepší je být na vozíku než s komunisty, říkával herec Jan Potměšil
Před listopadovou revolucí byl mladým hercem, o jehož talent se přetahovala divadla s filmem a televizí. V létě 1989 ukončil studium na DAMU, téhož roku začal hrát v Divadle na Vinohradech. Měl za sebou role v tehdy už kultovním filmu Bony a klid nebo v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci.
Po životním zlomu, jaký by si nikdo z nás nepřál, se vrátil na jeviště a znovu začal hrát, a také rozdávat radost ze života, o které se mnohým ani nesní. Jeho smích, energie a chuť poznávat život byly nakažlivé.
Okamžitě po 17. listopadu se Jan Potměšil jako čerstvý absolvent DAMU zapojil do revolučního dění a účastnil se výjezdů mimo Prahu, které měly za cíl informovat lidi o tom, co se v Praze stalo a děje. O finále revoluce ale přišel.
Když se v noci z 8. na 9. prosince 1989 vracel s kolegy hercem Janem Kačerem a dokumentaristou Vladislavem Kvasničkou z revolučního výjezdu do Ostravy, auto vylétlo z dálnice a Jan skončil pod ním. Řidiče tedy zřejmě zradil mikrospánek (jeho jméno Jan Potměšil nikdy neprozradil).
Téměř čtyři měsíce poté strávil v kómatu s mnohačetnými zraněními – lékaři mu dávali pouhých 7 procent naděje na přežití. Přesto se stal zázrak a Jan Potměšil se časem vrátil do života, i toho hereckého. Příznačné je, že se nepovažoval za oběť listopadové revoluce. Razil heslo, že „lepší je být na vozíku než s komunisty“.
Velké zadostiučinění
A mimochodem první věta, kterou od otce uslyšel poté, co se po bezmála čtyřech měsících probral z kómatu, zněla: „Tak Václav Havel už je prezidentem.“ Bylo to v té hrozivé osobní situaci zadostiučinění možná větší, než bychom čekali.
Přestože byl už v roce 1989 známým, oblíbeným a hojně obsazovaným hercem, svými občanskými postoji jasně dával najevo, co si o režimu myslí. V rozhovoru pro projekt Paměť národa například vyprávěl o tom, že během demonstrací Palachova týdne v lednu 1989 dokonce kvůli zadržení policií prošvihl představení.
I když hostoval i v jiných divadlech, v podstatě domovskou scénou se mu od roku 1993 stalo Divadlo v Celetné a divadelní spolek Kašpar. Inscenace s Janem Potměšilem se v Kašparu hrály zpravidla mnoho let a dosáhly stovek repríz. Vedle věhlasného představení Růže pro Algernon k nim patřil Shakespearův Richard III. nebo Vančurovo Rozmarné léto.
Vyrábět štěstí
Jan se ovšem nestal jen symbolem hrdinství herce, který, ač upoután na kolečkové křeslo, dokázal se už v roce 1993 vrátit k prakticky plnohodnotnému herectví na divadle a časem i v televizi či ve filmu. Nezapřel v sobě sportovce (ostatně jeho otec Jaroslav Potměšil byl lyžařským trenérem a ceněným pedagogem Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy Univerzity) a po čase se vrátil dokonce k lyžování, byť samozřejmě se speciální výbavou.
Návod k použití života sice neexistuje, ačkoliv se o jeho sepsání pokouší tisíce motivačních publikací. Ale Jan Potměšil díky svému osudu, ale hlavně šťastné povaze dokázal o smysluplném nakládání s ním říct hodně, a vlastně nenápadným způsobem.
Když mluvil o mladých lidech, mluvil vlastně o sobě, protože duševně mladým nikdy být nepřestal. A s nepolevujícím zájmem se rozhlížel po světě a rád to pozoroval i u mladších.
Odešel 16. dubna 2026. V záplavě dojatých vzpomínek jeho kolegů a přátel, nesených autentickým obdivem, mě zaujala slova spisovatele Patrika Hartla: „Dostal naloženo od života, ale hledal vždy ty pozitivní stránky. A stálo ho to energii… Člověk si musí uvědomit, že štěstí nepřijde samo a že si ho musí vyrobit. A Honza si ho uměl vyrábět a dávat ho ostatním.“
Poslechněte si celý Archiv Plus, který připravil Jan Sedmidubský.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
