Veronika Pehe: Babišův soud o spolupráci s StB je u konce. Zajímá to ale ještě někoho?

25. červen 2022

Krajský soud v Bratislavě zamítl žalobu bývalého premiéra Andreje Babiše, že je neoprávněně veden ve svazcích StB jako agent. Soud ovšem nerozhodoval o tom, zda Babiš s StB spolupracoval, či nikoli – pouze určil, že žalovanou stranou neměl být slovenský Ústav paměti národa, ale ministerstvo vnitra.

V kauze, která se táhne už deset let a dostala se až k Evropskému soudu pro lidská práva, tak jde o neuspokojivou tečku. Babiš se nyní může soudit znovu – pouze s jinou protistranou.

Čtěte také

Zda expremiér vědomě s komunistickou tajnou policií spolupracoval, či nikoli, není z dlouhé řady soudních rozhodnutí zcela jednoznačné (i když dostupné archivní materiály promlouvají v Babišův neprospěch). Možná to ale není ani tak podstatné. Pro Babišovy odpůrce vždy agentem bude, i kdyby soudy stokrát rozhodly jinak, a pro jeho příznivce je tato otázka druhořadá. A právě to je na celém případu možná nejzajímavější. Případ Babišovy údajné spolupráce s StB totiž odhaluje, jak odlišně je nastavena paměťová kultura v České republice oproti širšímu postkomunistickém prostoru.

Populistům typu Jarosław Kaczyński či Viktor Orbán je jejich odpůrci často vytýkáno, že vyvolávají konflikty o interpretaci minulosti, aby upevnili vlastní pozice i nacionalistické sentimenty ve společnosti.

Paměťová únava

Zato Andrej Babiš se nikdy příliš o historii nezajímal. Vezměme si jeho projev při příležitosti 30. výročí sametové revoluce. V něm se snažil o konsenzualitu na všechny strany až na hraně úplné obsahové vyprázdněnosti.

Čtěte také

Vyjádřil například obdiv odvaze Václava Havla za komunismu a za sametové revoluce, ale jedním dechem dodal, že názory na něj se různí. Přiznal, že není pyšný na své členství v KSČ a tím jeho historická reflexe skončila.

Oproti tomu v Polsku vládní Právo a spravedlnost postavila na historické politice velkou část své legitimizační strategie. Kaczyński, stejně jako Orbán v Maďarsku, se staví do role dědice skutečné antikomunistické opozice.

Liberálové, kteří tvořili první vlády po roce 1989, podle interpretace PiSu zaprodali změny vydobyté u kulatého stolu a jen stvrdili komunistické hodnoty jako sekularismus a víru v pokrok skrze liberalismus západního střihu. Proto teprve nyní PiS provádí skutečnou konzervativní revoluci, kterou nazývá „dobrou změnou“. Podobně krajně pravicová Alternativa pro Německo využívá v bývalém východním Německu rétoriku vzbuzující resentimenty z nedokončené revoluce a ve svých volebních sloganech slibuje „dokončit změnu“ roku 1989.

Čtěte také

V České republice se naopak paměťovou politiku ve vztahu ke komunismu dlouhodobě snaží pěstovat zejména pravicové strany v čele s ODS, které obvykle za populisty neoznačujeme. Právě ODS hrála zásadní roli v konfliktech okolo vzniku státní paměťové instituce Ústavu pro studium totalitních režimů a právě ve výpovědích některých jejích členů můžeme občas slyšet ozvuky ultrakonzervativní rétoriky polského vládního establishmentu, když označují fenomény jako genderovou rovnost, ekologii či politickou korektnost za „novou totalitu“.

Veronika Pehe

Babiš ale historickou politiku nikdy nepotřeboval. Podařilo se mu identifikovat ve společnosti určitou „paměťovou únavu“ ve vztahu ke komunistické minulosti a postupný přesun těžiště paměťového konfliktu k 90. letům. I proto Babišovo neúspěšné očištění u soudu zřejmě nebude mít na jeho další politické aktivity žádný dopad.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

autor: Veronika Pehe
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.