Jan Vávra: Proč nám nevadí agenti StB?

Co britského novináře zvlášť zaujalo, je fakt, že se údajný bývalý spolupracovník StB sám označuje za oběť režimu. Tato pro cizího pozorovatele absurdní situace je něco, co je nám, kterých se to týká, důvěrně známé. A je to také důvodem, proč drtivé většině naší společnosti nevadí, jestli byl někdo konfident Státní bezpečnosti, jak se ukázalo v případě Jaromíra Nohavici či jiných umělců.

Proto mají v zásadě pravdu ti obhájci Andreje Babiše, kteří poukazují na to, že voliči ANO věděli o jeho spolupráci s StB, a přesto ho volili. Takzvané vyrovnání s minulostí, což je eufemistická zkratka pro přiznání si vlastní účasti na fungování komunistického režimu, se prostě zoufale nedaří.

Levice určitou míru kolaborace s komunistickým režim nepokládá za problém, pokud přímo - jako například komunisté - neoznačuje bývalý režim za víceméně přijatelný. Pravice podnikla některé institucionální kroky, například přijala lustrační zákon a ustavila Ústav pro zkoumání totalitních režimů.

Jaromír Nohavica|foto: nohavica.cz

Obojí prošlo jistou korekcí, takže například lustrační zákon se už nevztahuje na ministry, což teď jistě potěší Andreje Babiše.

Neschopnost přiznat si odpovědnost

Naprostý zmatek do pohledu na minulost ovšem vnesla praxe zdejších soudů, která vzbudila dojem, že důstojníci StB nedělali v průběhu nic jiného, než vyráběli falešné dokumenty o imaginárních agentech. Musel přijít až slovenský soud, který označil taková svědectví bývalých důstojníků StB za nevěrohodná.

Ovšem i naše pravice vždy vykládala komunismus jako zlo importované k nám odněkud zvenku. Tento pohled přijali i tvůrci většiny literárních děl, filmů a televizních seriálů, které se obdobím normalizace zabývaly. Češi a Slováci jsou líčeni jako dobráci, kteří nikomu neubližovali, chtěli jen přežít. Pokud se vyskytla nějaká svině, byl to takový blbec, že ho všichni okamžitě odhalili.

Je jen poskrovnu děl, která líčí mechanismy fungování komunistické moci, na kterém se podílela většina národa, ať již ze strachu, z obav o ztrátu zaměstnání, nebo z toho, že se děti nedostanou na vysokou školu.

Jan Vávra|foto: Radko Kubičko

Jde bohužel o zažitý postoj naší populace nejen k období normalizace, ale ke všem našim selháním v průběhu 20. století, která nám letošní rok s osmičkou na konci připomene skutečně vrchovatě. Počínaje rokem 1938 a konče normalizací jsme se vždy pokládali za nevinnou oběť dějin, které řídil někdo silnější.

Neschopnost přiznat si svůj podíl odpovědnosti za vlastní osud je hlavní příčinou naší neochoty vyrovnat se s vlastní minulostí. Snaha Andreje Babiše o zbavení se viny jen logicky zapadá do celonárodní snahy o přepsání vlastní minulosti.