Veronika Lefrancois: Potopa ve Florencii
Ti, kteří navštívili Florencii na jaře nebo v létě, se mnou jistě budou souhlasit, že modřejší obloha a jasnější slunce než tady se najde málokde jinde na světě. Ovšem tomu, který si pro návštěvu města zvolí konec října nebo listopad, může snadno celý pobyt propršet. A když takový liják trvá několik dní, inženýři vodních staveb toskánského regionu znervózní. Obvykle poklidná řeka Arno se totiž změní k nepoznání.
Voda na sebe vezme sytě hnědou barvu a její vlny se valí městem hrozivou rychlostí a přinášejí s sebou větve stromů, fotbalové míče a občas i kusy nábytku.
Čtěte také
V takových chvílích většině pamětníků vytanou na mysli scény z roku 1966, kdy se Arno vylilo z břehů a zatopilo celou Florencii. Ulice historického centra se změnily v řeky, které odplavily i parkující auta. Voda se valila přes zábradlí mostu Ponte Vecchio a její síla vyrazila dokonce monumentální bronzové dveře slavné florentské křtitelnice, které Michelangelo nazval Rajskou bránou.
V bazilice Santa Croce, která skrývá hrobky nejslavnějších italských osobností, dosáhla voda do výšky pěti metrů a nenávratně zde poškodila mnohá umělecká díla. Byl mezi nimi i krucifix středověkého mistra Cimabue, který se stal jedním ze symbolů této přírodní katastrofy.
Letos v listopadu si Itálie připomněla 55. výročí florentské záplavy i památku jejích 35 obětí.
Andělé bahna
Vedle ničivých následků povodně si však město připomnělo i některé pozitivní okamžiky, které následovaly. Záplava dala například podnět k vývoji inovativních restaurátorských technik, díky kterým se mnoho děl podařilo zachránit.
Čtěte také
Pohroma, která postihla Florencii, vyvolala také vlnu mezinárodní solidarity. Do toskánské metropole se začali spontánně sjíždět studenti a mladí lidé z celého světa, aby pomáhali z bahna vyprošťovat obrazy, sochy, ale také cenné rukopisy z národní knihovny, jejíž spodní patra se ocitla pod vodou. Vytvářeli lidské řetězce, aby co nejvíce knih postupně dopravili na čerstvý vzduch, kde je pak stránku po stránce sušili.
Tito „andělé bahna“, jak se jim začalo říkat, se do historie zapsali jako nezištní dobrovolníci, kteří doma všeho zanechali a s batohy na zádech dorazili do Florencie, aby tu v polních podmínkách pracovali za záchraně nedocenitelného kulturního dědictví. Odhaduje se, že jich bylo na dvanáct tisíc.
Čtěte také
V roce 2016, když si Florencie připomínala 50 let od povodně, se zestárlí „andělé bahna“ znovu v hojném počtu sjeli na vzpomínkové akce a oživili si tehdejší optimistickou atmosféru mezinárodní soudržnosti.
Velká potopa je zatím nejhorší přírodní katastrofa, jaká toskánskou metropoli potkala. Meteorologické předpovědi se za posledních 55 let výrazně zdokonalily, na řece Arno byly vybudovány pevnější hráze a muzea i kostely přemístily své nejcennější památky do větších výšek.
Přesto někteří odborníci varují, že kdyby v budoucnosti nastala souhra klimatických okolností podobná té z roku 1966, kolébka renesančního umění a humanismu by znovu nemusela odolat.
Autorka je publicistka
