Jan Fingerland: Jasoň Rubio a Drsoň Vance?
Evropa má nového přítele, amerického ministra zahraničí Marca Rubia. Tak to alespoň mnozí komentovali poté, co zástupce USA promluvil na bezpečnostní konferenci v Mnichově.
Čtěte také
Projev ministra zahraničí Rubia na bezpečnostní konferenci v Mnichově nebyl vnímán izolovaně, ale v kontextu loňské řeči viceprezidenta J. D. Vance. Ten tehdy Evropě vyčinil za četné chyby, varoval ji před úpadkem, který si sama přivodila, a to ještě trochu neomaleným způsobem.
O rok později přijel hezčí a zdvořilejší Rubio a mluvil jinak. Dokonce zmínil Mozarta a Beatles, takže skoro nevadilo, že Grónsko nebo Ukrajinu nechal trochu na okraji.
Co platí
Jedním okruhem problému je otázka, kdo bude formovat další zahraniční politiku USA v následujících letech, za Trumpa i po něm, a také, zda vystřídání Vance Rubiem máme chápat jako nějaký signál změny v jejich postavení v republikánské hierarchii.
Čtěte také
Anebo zda nejde jen o pokus o taktickou nápravu škod, protože Amerika zjišťuje, že Evropu také trochu potřebuje, a koneckonců, i Evropa může Americe zkomplikovat život. A že některé Trumpovy kroky vyvolávají nesouhlas i u samotných republikánů.
Za druhé je tu otázka, jak moc se Rubio liší od J. D. Vance. Vance mluvil víc o ideologii, o tom, co Evropa dělá špatně, a více kulturně válčil. Rubio se soustředil na transatlantické vazby a společné historické dědictví. Jenže je to možná také verze známé otázky, zda je sklenice napůl prázdná nebo napůl plná.
Vance měl v ruce kladivo, Rubio flakón s parfémem, ale oba ohlašovali konec jedné éry. Éry, kterou Trump možná nezpůsobil, jen urychlil její nástup.
Za třetí, nebyl důvod, aby Evropané byli šokováni tím, o čem mluvil Vance i Rubio. Tedy skutečností, že Evropa se musí postavit na vlastní nohy. S odstupem 36 let je čím dál jasnější, že skutečným výsledkem studené války nebylo rozšíření amerického vlivu na celou Evropu, jak se báli Rusové, ale naopak postupné stahování Ameriky ze starého světa a hledání nějakého nového modelu spolupráce.
Čtěte také
S tím souvisí i vytrvalá snaha Evropanů tuto realitu popírat a trvat na tom, že Amerika má vůči Evropě větší závazky než naopak. Je zajímavé, že přesně totéž říkal velmi otevřeně už Barack Obama, i v Evropě vnímaný jako Trumpův antipod.
Barackova lekce
Opakovaně si stěžoval na nedostatečné evropské výdaje na obranu, byl to ostatně on, kdo zrušil summit EU-USA naplánovaný pod španělským předsednictvím. Byl to také on, kdo zrušil projekt protiraketové obrany ve spolupráci s Českem a Polskem. A také Obama, navzdory varováním z Evropy, celkem naivně usiloval o „restart“ s Putinem, což ruský prezident zcela logicky pochopil jako pokyn k zahájení své agrese proti Ukrajině.
Čtěte také
Současně Obama, stejně jako Rubio, jsou příjemnějšími tvářemi téhož fenoménu, jaký v jiné formě zastupují Trump a Vance. Už nemají žádné vazby na Evropu, Amerika je nejen stále více obrácena k Pacifiku a Asii, ale také je mnohem „latinsko-američtější“. Bez ohledu na Rubiovy zmínky o Mozartovi a Beatles.
Americká delegace v Mnichově byla mnohem větší, nechyběli v ní ani zástupci republikánů, kteří ujišťovali Evropany o významu jejich kontinentu pro Spojené státy. A také představitelé demokratů, kteří explicitně mluvili o tom, že Trump bude za tři roky minulostí a pak bude zase vše jiné. Jenže věci se zpátky už nevrátí, i když naše vztahy budou, doufejme, lepší a vypočitatelnější.
Loňské Vancovo spílání i letošní Rubiovo domlouvání ale Evropa může využít k tomu, aby si z něj vzala různá poučení. Ministr zahraničí nemluvil jen o Mozartovi, ale i o realismu v zahraniční, ale i průmyslové, obranné, migrační a ekologické politice, tváří v tvář výzvám, které si Evropané dosud raději nepřipouštěli, ale ony tím nezmizely.
Neotesaný silnější bratříček – ať v podobě Vance nebo Rubia – nás polil studenou vodou, takže se můžeme probudit, něco se od něj naučit a začít jednat podle zásady Europe First. Amerika, Austrálie, Korea nebo Kanada mohou být hned druhé.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
