Věra Chytilová přemýšlela nad emigrací do Austrálie. Jenže to nedokázala, vzpomíná herečka Dagmar Bláhová

Herečka se do širšího povědomí dostala v roce 1976, kdy hrála ve filmu Věry Chytilové (1929–2014) Hra o jablko. „Věra byla anděl, ale také ďábel,“ vzpomíná. „Dokázala reagovat na osobnosti lidí rozličným způsobem – k někomu si dovolila víc, ale k někomu ne, což je zajímavé. Bavilo jí si s tím hrát. Taková prostě byla.“

Věra Chytilová|foto:Fotobanka Profimedia

Herečka přiznává, že pro ni osobně byla režisérka kamarádka, byla i stejně stará jako její vlastní maminka. „Tento kamarádský vztah se pak utužoval ještě při mé emigraci do Austrálie, kde se občas objevovala, protože tam žil i její bratr.“

„Už se dnes možná dá říct, že Věra Chytilová dokonce pomýšlela na to, že by tam tenkrát zůstala. Jenže to nedokázala, protože byla velice svázána tady s tou českou zemičkou,“ prozrazuje.

Antifeministický film?

Nedávno zemřel i Bláhové herecký kolega ve Hře o jablko Jiří Menzel (1938–2020). „Hrálo se mi s ním moc dobře. Mám ráda ne to instantní herectví, ale takové, které vznikne přímo na place. Věra improvizaci milovala a Menzel taky.“

Do filmu se tehdy prý střihem nedostalo plno natočených scén. „Ale my jsme psané scény rozvíjeli dál, takže se stávaly scénami novými. Bylo to nezvyklé, ale strašně nás to bavilo. Dnes, po 50 letech praxe, musím říct, že to byl velmi zvláštní styl práce. A je to taky něco naprosto rozdílného, než se točí třeba v anglosaském světě.“

Logo|foto:Český rozhlas

Věra Chytilová si tehdy prosadila slogan Hry o jablku: Hezký český film. „Je to po všech stránkách režijně, herecky i filmově nějak stále živé, což se někdy stane,“ myslí si herečka Bláhová.

„Ale je tady jeden háček – když jsem přijela do Austrálie, tak mi jedna feministka řekla, že to je antifeministický film. Přitom Chytilová vždy říkala, že to je komedie namířená proti mužům. Co by tomu dnes řekli v Americe, to fakt nevím.“

Dostala australského Oscara

Dagmar Bláhová žila v Austrálii 18 let, taky tam byla herecky úspěšná. V roce 1986 získala australskou verzi filmového Oscara Penguin Award za nejlepší herečku v hlavní roli v kategorii drama. Do vlasti se pak vrátila v roce 1997.

„Na Austrálii vzpomínám docela často, protože takový kus života se vám tak nějak vsákne. Ale žila jsem tam úplně jinak, chodila jsem hodně do přírody. Miluju moře, oceán a australskou přírodu vůbec. To mi teď chybí, ale tam mi zas chyběly dlažební kostky ze Staroměstského náměstí,“ přiznává se smíchem.    

Dagmar Bláhová|foto:Profimedia

Před covidem se věnovala výuce herectví, teď ale studenti do škol prezenčně nemohou, takže píše knihy. Naposled jí vyšla publikace Herectví a film, ale nejsou to skripta, ani příručka, ale jakýsi koncentrát z její 50leté herecké praxe v kostce.

Bláhová tvrdí, že všichni jsme herci, jen záleží na situaci. „Začala jsem si to víc uvědomovat, když se snažím lidi pozorovat – jak mluví, jak se chovají, co dělají s tělem, nebo očima. To mne vedlo k tomu trochu víc přemýšlet i nad tím, co to herectví vlastně je za profesi,“ popisuje. Došla k tomu, že „lidé jsou herci i v životě“, ale také zjistila, že „čím víc se dívám, tak víc vidím, kdy hrají blbě“.

A platí to i naopak? Nehraje herečka Bláhová i v životě? „To se asi může stát,“ odpovídá. „Mně někdy baví hrát, když s ostatními vtipkujeme, jako v Divadle Husa na provázku, kdy jsme se štengrovali a vytvářeli humorné situace. Ale když jde opravdu o něco, když jde o život, tak to mne už hrát nebaví,“ dodává Dagmar Bláhová.

Celý rozhovor Jany Klusákové si poslechněte v audiozáznamu.