Velitelé. Zapomenutí hrdinové to neměli lehké na východní frontě druhé světové války ani později
Hrdina Vladimír Janko přežil sovětskou internaci, v armádě byl i po únoru. Vzal si život v roce 1968
Vladimír Janko byl v letech druhé světové války vyznamenán za statečnost v bojích u Sokolova i Kyjeva, prošel karpatskou operací jako velitel tankové brigády a po roce 1948 byl povýšen do generálské hodnosti. Byl náměstkem ministra a v roce 1968 spáchal sebevraždu. Proč? Nejen o tom hovoří v Portrétech historik Jan Adamec.
Jako mnozí další naši vojáci, kteří se proslavili na východní frontě, také Vladimír Janko se dostal do Sovětského svazu přes Polsko v létě 1939. Po sovětském útoku na Polsko skončil v internaci v táborech NKVD.
Vysvobodil ho až německý útok na Sovětský svaz a rozhodnutí Moskvy povolit ustavení československé vojenské jednotky na území SSSR. Od února 1942 velel Janko výcvikové pěší rotě v Buzuluku.
Janko prodělal všechny klíčové vojenské operace této jednotky – obranu Sokolova, osvobození Kyjeva, boje na Ukrajině, na Dukle a nakonec ostravskou operaci. Prošel mezitím tankovým učilištěm v Tambově, na konci války už byl velitelem tankové brigády.
Po válce čekala Janka v armádě pozoruhodná kariéra. Od jara 1948 byl náčelníkem tankového vojska ministerstva národní obrany, od října 1956 zástupcem náčelníka generálního štábu pro tankové a mechanizační vojsko a na podzim 1966 se stal náčelníkem hlavní správy pozemního vojska a zástupcem ministra národní obrany.
V letech 1954 až 1960 byl také poslancem za KSČ za volební obvod Opava-Jih.
„Puč na podporu Novotného“
Právě propojování funkcí vojenských s funkcemi politickými se nakonec Jankovi stalo nejspíš osudným. Koncem roku 1967 se začalo v Ústředním výboru Komunistické strany Československa jednat o tom, že dosavadní první tajemník Antonín Novotný by měl zůstat prezidentem a funkce prvního tajemníka by byla obsazena jiným politikem.
To se v lednu 1968 také stalo, nejvyšší stranickou funkci získal Alexander Dubček. Až později vyšlo najevo, že na podporu Antonína Novotného se údajně měla na konci roku 1967 aktivovat i část československé generality.
Čtěte také
Často se v této souvislosti hovoří o „vojenském puči na podporu Novotného“, historikové ale soudí, že o skutečně otevřené vojenské vystoupení, které mělo zajistit setrvání Antonína Novotného v nejvyšší stranické funkci, se jednat nemělo. Mezi „pučisty“ bývá nejčastěji zmiňován generál Jan Šejna.
Jeho zájem na udržení Novotného na čele KSČ byl ryze osobní: Šejna byl zapojen do černého obchodu s nedostatkovým zbožím a hrozilo mu trestní stíhání. Chtěl se mu vyhnout osobní známostí s Novotného synem. Šejna do svých aktivit zapojil nebo o nich informoval řadu generálů, mezi jinými i Vladimíra Janka.
A zatímco Šejna koncem února utekl z republiky na Západ, vyšetřování aktivit armády na přelomu let 1967 a 1968 se dotklo mnoha ostatních.
Janko pravděpodobně tlak, spojený s podezřením z nezákonného počínání, neunesl. Do svého deníku si zapsal, že nikdy nevydal jakýkoli rozkaz ke zneužití armády k politickým cílům – a v březnu 1968 se zastřelil ve služebním autě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
