Věděla o vysílačce, ale gestapo chtělo jen další jména
Za druhé světové války se mnoho mladých lidí statečně a často až romanticky naivně pustilo do protinacistického odboje.
První velká zkouška přišla, když Reinhard Heydrich jako nový zastupující říšský protektor nechal stovky vojáků, sokolů, skautů a mnoho dalších lidí z odboje pozatýkat. Byla mezi nimi i dvacetiletá Libuše Nachtmannová roz. Mariánová z odbojové skupiny kapitán Nemo. Přežila výslechy na gestapu a čtyři roky koncentračního tábora Ravensbrück.
Někdy v létě roku 1939 se na rychnovské tancovačce přitočil k dvacetileté dívce Libuši mladík a do ucha jí pošeptal: „Potřebujeme tě.“ Libuška tušila, že ji zve do odboje. Studenti gymnázia žili plány na odboj, o mladíkovi se šuškalo, že je již členem Obrany národa.
Libuše s radostí přikývla. „Byla jsem naivní. Kdysi jsem četla knihy o odboji proti Rakousko-Uhersku. Tenkrát se dokonce odbojáři fotili někde v pražské Šárce. To bylo divadýlko oproti odboji za 2. světové války. Mysleli jsme, že války brzo skončí, že i Němci toho mají dost. Poštvali si proti sobě celou Evropu, umírali na frontách, to přece nikdo nechtěl,“ vypráví Libuše Nachtmannová, která studovala v Praze farmacii.
Když nacisté zavřeli vysoké školy, našla si zaměstnání u pražské německé firmy a díky tomu nemusela na nucené práce do říše. Díky mladíkovi se seznámila s rodinou Mandíkových.
Příběh Libuše Nachtmannové zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. Její vyprávění je uloženo a zpřístupněno v internetové sbírce Paměť národa. Tento jedinečný archiv příběhů vzniká především díky soukromým donátorům a lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte i Vy. Připojte se. Děkujeme.
Odboj vypadal úplně nevině
V podvečer chodila na Pankrác do bytu k rodině pana Františka Mandíka, který pomáhal odbojové skupině Kapitán Nemo, Obraně národa a skupině ÚVOD. U Mandíků na ní obvykle čekala nákupní taška, na vrchu brambory, vespod součástky vysílačky.
Někdy se chytla za rámě nějakého muže a měla s ním jako zamilovaný pár projít Prahou do jiného úkrytu. Takto zachraňovala odbojáře, kterým šlo bezprostředně o život. Zachránila tak například akademika Myslivce. U Mandíkových se nejen ukrývali odbojáři, ale odtud se také nějaký čas vysílalo do Londýna.
Největší hrozba: Funkmesstelle
Obrana národa měla na začátku války rozsáhlou síť spolupracovníků. Špionážní informace předávali do Anglie československému zpravodajskému oddělení. Infiltrovali německé úřady, ukrývali zbraně, převáděli uprchlíky přes hranice. Gestapo a SS po odbojářích dlouho marně pátrali.
Úspěch slavili až když začalo po městech jezdit speciální auto Radiové zaměřovací služby - Funkmesstelle. Mandíkovi a další lidé byli prozrazeni v souvislosti s objevením vysílačky Sparty I., kterou gestapo zabavilo přímo při vysílání v jinonickém akcízu.
Budova jinonického akcízu, kde původně sídlil prvorepublikový celní úřad, stála osamoceně v polích. V roce 1941 odtud vysílal radiotelegrafista Jindřich Klečka depeše do Londýna. Dům však byl pro vysílání z důvodu snadného zaměření krajně nevhodný. Osudné noci z 3. na 4. října 1941 pracovala tajná vysílačka československého odboje v budově jinonického akcízu dlouho přes půlnoc, do chvíle, kdy do domu nečekaně vtrhly německé bezpečnostní orgány. Za asistence pořádkové policie a s podporou gestapa provedly zátah, na jehož konci byla podle gestapáckého hlášení obsluha vysílačky značně překvapena. Radiotelegrafista Jindřich Klečka spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu. Inspektor finanční stráže Karel Prokop se dočasně zachránil útěkem. Jeho osmnáctiletý syn Miroslav a dva bývalí vojáci Stanislav Medřík a Antonín Němeček byli na místě zatčeni. Následné vyšetřování vedlo k zadržení dalších osob a zajištění vysílacího materiálu v Jílovém u Prahy. Na popravišti skončili i čtyři odbojáři z Jinonic. Odhalením vysílačky Sparta I přestalo až na výjimky fungovat radiotelegrafické spojení mezi protektorátem a československým exilovým ústředím v Londýně.
Libuši Nachtmannovou zatklo gestapo 6. října 1941: „Každý z nás věděl, že jde o život. Bát jsem se začala, až když zatkli kamarádku Ambrušovou. Paní Mandíková na sobě nedala nic znát, já se jí ale přiznala, že se hrozně bojím. Říkala, že když to přijde, důležité je něco gestapu prozradit, jinak vás umlátí, ale rozhodně ne žádná jména. Jenomže to bylo přesně to, co je zajímalo,“ vzpomíná Nachtmannová na nejhorší chvíle života.
Hrozili injekční stříkačkou
Libuši vyslýchal pražský Němec, gestapák Urban a druhý výslechář měl sudetský přízvuk: „Ten hrál toho zlého. Vytáhl pistoli a injekční stříkačku. Když Urban uviděl, že mě dost postrašili, kývl na kumpána a ten to zase schoval. Vůbec je nezajímalo, jak jsem byla zapojená do odboje, chtěli jenom jména. Furt jen otázky: kdo, jak vypadali, kde bydlí!
Na to jsem byla připravená a dokola jsem opakovala, že je neznám pravým jménem. Popisovala jsem smýšlené postavy, jeden byl zrzavý a kulhal, jiný nosí klobouk a kabát, obličej nevýrazný. Hlavně jsem se bála, aby náhodou některý ze skutečných odbojářů nekulhal a nebyl zrzavý,“ usmívá se Nachtmannová, kterou měsíc drželi ve věznici na Karlově náměstí. Dne 6. listopadu 1941 jí ráno odvezli na nádraží, připojili vagon k berlínskému expresu a večer už vystupovala s ostatními vězeňkyněmi v pracovním táboře Ravensbrück.
Táborové tabu Lidice
Libuše vzpomíná na 12. června 1942, kdy do tábora přivezli 184 starších žen a dívek (některé i těhotné) z Lidic.
Hrozné prý bylo, že nic o vyvraždění, vypálení a srovnání se zemí jejich vesnice netušily: „My jsme to věděli z nacistického tisku, který jsme tam měli. Dodnes nevím, proč jim to gestapačky neřekly. Ty dívky věřily, že jejich muži a děti také někde pracují a všechno nakonec dobře dopadne. Byla jsem přidělená na jejich barák, s ostatními jsme se domluvili, že jim nic neřekneme. Ženský jsou prý ukecaný, ale věřte mi, nikdo z nás jim to neprozradil. A bylo to dobře. Kdyby se o tom dozvěděly, šly by na dráty,“ popisuje děsivé chvíle v Ravensbrücku Libuše Nachtmannová.
Tábor byl obehnaný plotem pod elektrickým proudem a vězni páchali sebevraždy skokem na oplocení. Libuše vypráví o chvíli, kdy se o smrti svých nejbližších dozvěděli. Když se zbídačené ženy už bez německých dozorců ocitly na hranicích, vítaly je zástupy lidí vyjadřující lidickým ženám soustrast. Ženy z Lidic vysílené koncentračním táborem zděšením a bolestí ze ztráty nejbližších omdlévaly. Libuše z toho trpěla nočními děsy. Zemřela 28. srpna 2013 v třiadevadesáti letech.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
