Válka mezi řádky. O životě chlapce, který dokázal přežít holocaust, vypovídají unikátní dopisy
Příběh, který uslyšíte, je vyprávěním o patnáctiletém klukovi z malého středočeského městečka Uhlířské Janovice. Jmenoval se Otto Daněk a měl mít starosti, jaké má jakýkoliv jiný puberťák jeho věku. Jenže byl rok 1942 a Ottova maminka byla židovka. Takže měl starosti úplně jiné – jako jakýkoliv židovský puberťák jeho věku, který na základě svého původu dostal povolání do transportu.
Otto s maminkou Elzou a se svými židovskými sousedy odjeli 5. června 1942 transportem z Kolína do Terezína. Nikdo z nich už se do Uhlířských Janovic nevrátil.
Co dodnes v paměti místních zůstalo, bylo, že Otto Daněk jako jediný z téměř čtyřiceti janovických židů nacistickou vyhlazovací mašinérii s jistotou přežil. Ale jaký byl jeho osud, válečný i poválečný?
To už bychom nejspíš po téměř osmdesáti letech neměli šanci zjistit. Kdyby se náhodou neobjevily dopisy Otty a jeho blízkých, které zcela unikátním způsobem dokumentují nejen jeho osud, ale celou tragédii českého židovského holocaustu.
Neželím toho, co zde zanechám, ale ten pocit méněcennosti a potupy jest nevýslovný.
Dochované dopisy zachycují období těsně před transportem, kdy se Otto s maminkou balí a snaží se odhadnout, co je čeká, aniž by znali pravou realitu. Obsahují i lístky z koncentračního tábora Osvětim, narychlo sepsané na kusu papíru, ze kterých je zřejmé, že nemohly putovat ke svým adresátům oficiální cestou.
A obsahují také svědectví lidí zcela neznámých, kteří Ottovi na jeho strastiplné pouti transportem smrti na samém sklonku války nezištně pomohli.
Najednou se před námi rozkrývá úplně jiný příběh, než je ten o patnáctiletém chlapci, který se stal obětí nacistické zvůle. Odkrýváme příběh mladého odvážného muže, který se jí dokázal vzepřít. Díky obrovské síle a vůli žít v době a místě, kde by se nechtěl ocitnout nikdo z nás.
Z 1866 židovských mužů žen a dětí, kteří přijeli společně s Ottou transportem z Terezína do Osvětimi, bylo na práci vybráno 215 mužů a 32 žen. Všichni ostatní byli zavražděni v plynových komorách. Konce války se pak z tohoto počtu dočkalo pouhých 33 lidí.
Mnoho mých kamarádů zde zahynulo, ale já si vždy řekl ne, nesmím, já se musím ještě s vámi shledat.
Dopisy z pozůstalosti Otty Daňka jsou jako historické puzzle, kde část dílků chybí. Pokud si chceme udělat ucelený obraz doby, v níž vznikly, je potřeba najít i další dílky a poskládat je na svá místa.
Marek Lauermann, ředitel Nadace dr. Dagmar Lieblové
Tomáš Fedorovič, historik, Památník Terezín
Radana Ruthová, historička holocaustu, Židovské muzeum
Jana Šplíchalová, historička holocaustu, Židovské muzeum
Rodinní příslušníci:
Iva Řehořková, dcera Otty Daňka
Petr Pilný, bratranec Otty Daňka
To je úkolem i tohoto pořadu. Pomocí dopisů, dokumentů, historiků, vzpomínek blízkých.
Autorka Tématu Plus se pokusila osud Otty Daňka zmapovat a vyprávět, aby jej mohla zpřítomnit, opět vrátit do míst, odkud Otto kdysi odešel. Aby po něm nezbylo jen jméno na seznamu, ale příběh konkrétního člověka, který odpovídá na jednu ze zásadních otázek holokaustu: Jak bylo možné to peklo přežít?
Ponořte se s námi do téměř detektivního pátrání po pozadí výjimečného osudu, který by vydal na román či hollywoodský velkofilm.
Související
-
Po druhé světové válce se Československo k Židům otočilo zády. Antisemitismus se stal nástrojem KSČ
Lidé, kteří byli roky týráni a perzekvováni nacistickým režimem, neměli po skončení války nárok na zdravotní ani sociální péči. Protože byli Židé, ne Čechoslováci.
-
„Milá maminko, daří se mi dobře,“ napsal mladík v Terezíně a nacisté ho popravili. Aby zlomili další
10. ledna a 26 února 1942 se v ghettu Terezín odehrály první dvě popravy. Ze 160 tisíc vězňů mělo hrůzné divadlo udělat poslušné stádo.
