V dubnu 1989 jsem z Československa odjížděl navždycky. Příběh spisovatele Jaroslava Formánka

10. listopad 2019

„Mnozí lidé dnes tvrdí, že v devětaosmdesátém už bylo jasné, že se komunistický režim v ČSSR každou chvíli zhroutí.

Jenže ono se to zdá jasné teď, když se díváte po desítkách let zpátky. Tehdy jsem si nic takového nemyslel. A moji přátelé taky ne,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa spisovatel a novinář Jaroslav Formánek. V polovině dubna 1989 emigroval do Francie. Bylo mu devětadvacet, na odchod do exilu se připravoval několik let.

Lech Walesa u kulatého stolu na jednání s představiteli komunistické vlády (6. února 1989)

Začátkem roku 1989 byla v Sovětském svazu v plném proudu tzv. přestavba, v únoru začala v Polsku jednání u kulatého stolu mezi vládou a opozicí, nicméně obyvatelé Československa tehdy neměli příliš důvodů k naději, že se brzy dočkají svobody. Režim se sice v některých ohledech mírně uvolňoval, ale nic zásadního se neměnilo: zemi stále okupovala sovětská armáda, v lednu 1989 „bezpečnostní“ složky brutálně rozehnaly pražské demonstrace při tzv. Palachově týdnu, lidé byli pořád z politických důvodů zatýkáni a vězněni, pořád neměli občanské svobody, hranice se Západem byly zadrátované.

Ke zmíněnému mírnému uvolnění patřilo mj. zjednodušení výjezdů československých občanů do „kapitalistické ciziny“ (došlo k němu v roce 1988), které Jaroslavovi Formánkovi umožnilo uprchnout ze socialistického ráje: „Měl jsem to v úmyslu dlouho. Jednou možností, jak se dostat na Západ, bylo žádat o tzv. devizový příslib (tj. příslib, že stát prodá občanovi západní měnu) a následně o výjezdní doložku. Příslib jsem ovšem nikdy nedostal. Pak tu byla možnost vycestovat se zájezdem, ale na to jsem neměl peníze a beztak nebylo jisté, že by mě pustili. Učil jsem se tedy francouzsky, čekal jsem na příležitost.

Pak jsem si jednoho dne přečetl v novinách, že českoslovenští občané mohou nově vlastnit devizové prostředky, a pokud vlastnictví doloží, mohou vycestovat. Kamarád mi zprostředkoval setkání s jedním francouzským historikem, který se mnou šel do banky, a já jsem mu zaplatil za to, že mým jménem složil 200 nebo 300 franků. Dostal jsem potvrzení, někdy koncem roku 1988 jsem je odnesl na policii a začátkem následujícího roku mi přišlo oznámení, že si mám dojít pro výjezdní doložku. Dostal jsem povolení vycestovat asi na týden.“

Jaroslav Formánek

Z Československa odjížděl Jaroslav Formánek do Paříže 15. dubna 1989: „Vlak přijel do Chebu na nástupiště, kde odpojili české vagony a zůstaly jen dva francouzské. Seděl jsem v kupé asi se čtyřmi staršími dámami, které jely navštívit své syny do emigrace. Přišla pohraniční stráž, policie, celní správa, obklíčili vlak. Dovnitř pak vběhlo technické komando, mladí kluci, kteří rozmontovávali světla, prohledávali záchody, zkrátka zjišťovali, jestli se něco nepašuje. Do kupé přišla ženská-celnice, která mi prohledávala tašku a říkala: ´Tady máte zimní věci… rukavice.. a už je duben…. Proč to máte?´ Říkal jsem jí, že v Alpách bude zima. Za chvíli vyndala plavky. Řekl jsem, že u moře už bude horko. Pak se zajímala o knížky. ´To stihnete přečíst za sedm dní?´ – Trvalo to přes hodinu, nakonec mě odbavili a pustili, ale řekl bych, že projevila určitou benevolenci, že jí muselo být jasné, že chci na Západě zůstat.

Potom přijela lokomotiva, jakou jsem nikdy předtím neviděl, taková obrněná, tank na kolejích. Objela s francouzskými vagóny Cheb a pomalu jsme dorazili do prostoru, kde byly strážní věže a kde stáli vojáci. Vlak projížděl takovým tunelem z ostnatého drátu. Na každém stupátku voják se samopalem. Zastavili jsme v ´území nikoho´, kde odpojili lokomotivu, vojáci na ni naskákali, přijela lokomotiva z Německa – a další zastávka už byla na svobodě.“

Eiffelovka je jedním ze symbolů Paříže

V Paříži se Jaroslav Formánek stýkal s řadou politicky vzdělaných lidí, mimo jiné s šéfredaktorem exilového časopisu Svědectví Pavlem Tigridem, ale říká, že ani v příštích měsících se jeho názor na nehybnost komunistického režimu v Československu neměnil: „Odjížděl jsem s tím, že je to navždycky. A dělal jsem si naděje, že bych se mohl domů podívat snad tak za pět, možná za deset let. Východní blok se sice začal postupně rozpadat, v Polsku se změnila vláda, Maďaři otevřeli hranice, ale z domova pořád nepřicházely žádné signály změny – navenek to byl stále stejně rigidní komunistický stát. Měli jsme za to, že některé země se sice zliberalizují, ale že nejspíš také vznikne skupina neliberalizovaných zemí, čítající NDR, Bulharsko a Československo. Dokonce ani Pavel Tigrid, který měl dobré informace, nebyl výrazně optimističtější. Začátkem listopadu 1989 se zhroutila Berlínská zeď – a v ČSSR pořád nic.“

Dětství, ukončené „spřátelenými armádami“

Jaroslav Formánek se narodil v dubnu 1960 ve Veselí nad Moravou (jeho otec pracoval celý život jako vedoucí závodního stravování v železárnách, matka byla účetní podniku Vkus). Vzpomíná, že jeho dětství uzavřela sovětská okupace: 20. srpna hrál s kamarády fotbalový zápas „Československo – Brazílie“, při něm se kluci, hrající (za) Jihoameričany, natřeli krémem na boty.

Doma ho čekal výprask a bolestivé drhnutí rejžákem, ráno ho probudila babička: „Třepala mi ramenem, abych vstal a šel jí pomoct, protože ‚bude válka.‘ Museli jsme jít do konzumu a nakoupit zásoby. Jeli jsme s károu, dovezli cukr, mouku a podobné věci. Na křižovatce se točil tank.“ Ve stejném roce se s rodiči přestěhoval do paneláku na sídlišti, přišel o kamarády, musel do nové školy, kde prožil nástup normalizace. Chtěl se stát lakýrníkem, ale po matčině zásahu se přihlásil na gymnázium ve Strážnici.

Na spolužáky ze střední školy i na většinu pedagogů má Jaroslav Formánek dobré vzpomínky. Nesnášel komunistický režim, s kamarády si v tom ohledu rozuměl – a z učitelského sboru prý nepříjemně vyčnívali jen manželé Grosmanovi, kteří měřili studentům délku vlasů, zakazovali nošení džínů (kapitalistických kalhot) a normalizační výchovné metody korunovali v roce 1977 uspořádáním malé gymnaziální Anticharty: „Shromáždili celou školu na dvoře, zástupce ředitele Stanislav Grosman přečetl plamenný projev, na stolku ležela petiční listina a tužka. Toho jsme se obávali – aby nás nenutili jít a podepsat to. Naštěstí na závěr prohlásil: ‚A já to teď všechno podepíši za všechny!‘ To byla jistá úleva.“

Po maturitě (1979) chtěl jít Jaroslav Formánek studovat žurnalistiku (to mu rozmluvil otec) a poté scénáristiku na FAMU, ale nedostal doporučení ke studiu – nebyl v SSM a nosil džíny. Krátce chodil na Pedagogickou fakultu v Brně, ale zideologizované studium mu nevyhovovalo, navíc se nechtěl stát učitelem, a tak odešel do práce, do expedice v železárnách ve Veselí nad Moravou: „Poznal jsem dělnickou třídu. Bylo povolené pít osmistupňové pivo, které se prodávalo v kantýně, takže lidi pořád pili to pivo a lili do něj francovku… Líbilo se mi, že se ti chlapi nebáli. Přišel tam jednou milicionář a nutil nás, abychom šli na nějakou schůzi. A oni mu úplně natvrdo řekli: ‚My na ty komunistický kecy kašleme!´ Byli to dělníci, nikdy se jim nic nestalo. Oficiálně se pořád mluvilo o zdravém dělnickém prostředí, o které se opírá a z kterého vyrůstá komunistická strana, ale ti dělníci, s kterými jsem pracoval, nenáviděli komunisty úplně stejně, jako my na gymnáziu.“

Logo

Po půl roce v železárnách se přestěhoval do Prahy, živil se jako řidič ve Filmových laboratořích Barrandov, pak musel na dva roky na vojnu do Chebu. Tamní početná posádka zahrnovala mnoho útvarů včetně Pohraniční stráže.

V prosinci 1980 nasadili Formánkovu jednotku do akce Krkonoše. Počítalo se tehdy s tím, že Československá lidová armáda by mohla vyrazit k potlačování „kontrarevoluce“, vyvolané Solidaritou: „Měli jsme sbalené plné polní, motory tanků duněly.

Vylezl jsem na kopec a viděl to množství techniky. Říkal jsem si – a teď co? Poláci možná nebudou jako Češi a nebudou po nás jen házet dlažební kostky. A měl jsem samozřejmě strašné dilema: přece nebudu střílet do Poláků? A když budou střílet oni do mě, tak co budu dělat?“

Vojna byla určující pro Formánkovo rozhodnutí emigrovat. V 80. letech pracoval v Praze jako stavební dělník v přidružené výrobě JZD Chýně, kde se spřátelil s historikem, politologem a filosofem Rudolfem Kučerou, vydavatelem samizdatového časopisu Střední Evropa. Četl samizdaty, začínal psát, v Československu být nechtěl: „Měl jsem dost jasnou představu, že si chci zařídit život podle svého, že nechci být pořád manipulovaný, řízený, že prostě nechci, aby o mně soustavně rozhodoval někdo jiný.“

Začátek nového života

Pavel Tigrid

V Paříži zpočátku bydlel u vzdálené příbuzné. V červenci 1989 získal politický azyl a s ním i pobytovou kartu s platností na deset let, azylantský pas a pracovní povolení. Pravidelně navštěvoval knihovnu Pavla Tigrida, patřil do skupiny přátel okolo Svědectví. Živil se v úklidové firmě a jako skladník. Stejně jako dalším exulantům, i jemu pomohl básník a výtvarník Jiří Kolář, kterého chodil navštěvovat.

17. listopad 1989 Jaroslava Formánka zaskočil – prohrál lahev whisky s francouzským kamarádem, s nímž se nedlouho předtím vsadil, že Československo zůstane ještě pár let komunistické: „Změně jsem opravdu uvěřil až v okamžiku, kdy se stal Václav Havel prezidentem. Předtím jsem měl pořád pocit, že se to může zvrtnout, že se k moci dostanou osmašedesátníci, že vznikne nějaký nový ´socialismus s lidskou tváří´.“ Jaroslav Formánek dnes žije v České republice – jeho prózy vydala nakladatelství TORST a Dauphin, jako novinář pracoval mimo jiné v Respektu. Dlouhodobě spolupracuje s Revolver Revue, kde také vyšly například jeho knihy Francouzský rok (2005), Cesta (2008), Škrábanice (2015), Morituri (2017). Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

autor: Adam Drda
Spustit audio