V Brdech místo radaru turecký záchod?

Patřím dlouhodobě k těm kdo tvrdí, že u nás radar nebude, bez ohledu na Američany, protože takovou zátěž odpovědnosti neuneseme a protože nedokážeme tak obtížný projekt sami vnitropoliticky zvládnout. Je evidentně nad naše síly a jak ukazuje současná debata, nad naše síly asi zůstane. Do jaké míry to platí obecněji pro naší schopnost kvalifikovaně řešit zajištění bezpečnosti země se teprve uvidí, a doufám, že nebudeme podrobeni ostrému testu schopnosti domácí shody a pevného postoje v krizi.

Podnětem nového otevření domácí diskuse je nepochybná váhavost nové americké administrativy, jak s projektem naložit a zda jej přinejmenším nezamrazit či neodložit například s poukazem na nedostatek financí nebo jeho pokračující nezařazení do výzybroje a příslušnost k výzkumu a vývoji. A zatímco pro Američany to může být čistou otázkou finančního nebo plánovacího rozhodnutí, v podstatě technického charakteru, v české vnitropolitické manéži je z toho domácí politikum a další dějství komedie s motivem `nejlépe se znemožníme sami`.

Vlivní demokraté v Kongresu, jako Ellen Tauscher, šéfka výboru pro rozpočet programů ozbrojených sil, dlouhodobě požadovali aby projekt byl technicky účinný, nerozděloval Evropu a pokud lze ani Rusko, a dostal se co nejvíce pod střechu NATO. Nástrojem tlaku přitom bylo jak financování projektu, tak neustálá snaha získat spolupráci Ruska, které spolupráci odmítalo.

Na druhé straně ležela na stole české vlády oficiální žádost americké vlády o umístění radarového zařízení, kterou nemohla česká vláda ignorovat, musela a chtěla ji z dobrých důvodů vyjednávat, vyjednala ji jak nejlépe uměla a vyjednala ji dobře. Americká strana tuto dohodu schválila, u nás ji podepsal ministr zahraničí a čeká na ratifikaci parlamentem.

Pokud je mi známo dosud není na stole žádný oficiální dokument, který by měnil americké stanovisko, tuto žádost odvolal nebo odvolal platnost podpisu americké ministrině. Jsme-li seriozní partner musíme vycházet z toho, o co nás spojenec formálně požádal, o čem vyjednával a co podepsal.

Netvrdím, že je nutné s ratifikací spěchat, netvrdím, že je třeba neoficiální spekulace ignorovat, ale pokud chceme být seriozní, pak vidím jako nezbytné, aby se ti, kteří formulují stanoviska z pozice vlády nebo senátu, chovali odpovědně a ve smyslu dojednaných dohod. Nebo, aby se minimálně Američanů oficiálně dotázali dříve, než o tom budou spekulovat v médiích.

Potíž je v tom, že právě takového standardu zřejmě nejsme schopni, že nejsme schopni ovládnout svoje osobní politické zájmy a antipatie, bez ohledu na to, v jak vysoké ústavní pozici jsme, americkým radarem počínaje, přes Lisabonskou smlouvou nebo Evropskou Unií až po vojenské závazky k NATO. A je lhostejno, zda to udělá český umělec nebo český politik s exhibicionistickými sklony. Pocit, že se trapas dá vždycky následně zakrýt černým hadrem, nás jaksi vede k domněnce, že si můžeme dovolit říkat cokoli. Jenomže důvěryhodnost se těžko nabývá a snadno ztrácí, zvláště u zemí s naší historií a s naším charakterem modelovaným opakovaným lámáním a selháním.

Bez ohledu na to, jak se nakonec Američané rozhodnou, je zřejmé, že tento projekt nás opravdu vysvlékl do spodního prádla: od neschopnosti vládní koalice vést otevřenou vnitropolitickou diskusi k věci a hledat konsensus, a to jak s opozicí, tak s odbornou veřejností, přes trapný pokus o zakrytí rostoucího odporu veřejnosti PR kampaní a snahou o lobování alespoň části opozice ve prospěch radaru, až po zvaní ruských generálů v Lidovém domě.

Je pozoruhodné, že pokud by se mohl projekt amerického radaru zastavit právě americkým rozhodnutím, necítí ani odpůrci protiraketové obrany potřebu věc prodiskutovat z hlediska naší bezpečnosti, prostě se podvolí americkému rozhodnutí a nekladou otázku co s nukleárním programem Iránu, který rychle spěje k happyendu nové nukleární mocnosti. Strouhají mrkvičku svým domácím oponentům a opět v klidu nechávají Američany rozhodnout za nás, tentokrát ovšem v opačném směru.

Pokud bychom se měli za něco omluvit Bulharům kvůli česky zkarikované Entropě, pak nejspíše za to, že jsme jim nejen tureckým záchodem nechtěně posílili jejich komunistický populistický režim doma, ale že původně patřil turecký záchod do Čech, kde je opravdu prakticky potřeba, chvíli do Sněmovny a chvíli do Senátu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .