Ukrajinským uprchlíkům se pomáhá na obou stranách hranice

Před rokem asi jen málokdo tušil, že povstáním na kyjevském Majdanu ukrajinská krize neskončí. Všichni jsme mysleli, že to dopadne nějak podobně jako v roce 2004 při oranžové revoluci, vymění se - snad - vládnoucí elita - ta nová bude snad o trochu lepší a země se bude normálně vyvíjet dál. Anexi Krymu a válku v Donbasu si nikdo nedokázal představit ani v těch nejbizarnějších snech.

Východní provincie podporované Ruskem se ale vzbouřily, vyhlásily nezávislost, padly první výstřely, byli první mrtví. Ještě na začátku léta panovalo všeobecné přesvědčení, že boje s koncem léta utichnou a politici se nějak domluví. Na konci léta už začalo být jasné, že tento optimistický scénář je passé. Rusko a střední i západní Ukrajinu zaplavily statisíce uprchlíků z východu.

Uprchlíci na ruské straně

„Nechala jsem tam práci, dům a manžela. Jsem tady se třemi dětmi, s manželem si telefonujeme, zatím je v pořádku. Třikrát denně nám tady dávají jídlo i dětskou výživu, je tu nepřetržitá lékařská služba. A u nás? Bez přestání se tam střílí a ostřeluje, kolik jen domů už úplně zničili. Ale přesto chci zpátky - na Ukrajinu,“ komentuje smíšené pocity paní Taťána.

A dodává: „Pocházím z Doněcka, z Petrovského obvodu, včera ho bombardovali. Víte, se západní Ukrajinou jsme věčně měli konflikty. Pro ně jsme pořád „moskváci", nebrali nás jako Ukrajince. Přijeli jsme do Ruska, protože hledat azyl na západní Ukrajině je nereálné. Tady nám rozumí a máme tady alespoň nějakou perspektivu a to nejdůležitější - bezpečí.“

Její přítelkyně Jelena zdůraňuje, že ačkoliv hrají roli i ekonomické důvody, prim mají ty politické. „Byli jsme na služební cestě v Kyjevě, právě když Majdan zvítězil. Na zpáteční cestě nás šikanovali na blokpostu ukrajinské gardy jenom proto, že manžel má ruské občanství. Nebylo nám lehko. Tehdy ještě nikdo nechápal, oč jde, my jsme to pocítili na vlastní kůži jako první. Když jsme přijeli do Doněcku, sbalili jsme děti, naložili mámu a přijeli sem. Věděli jsme, že se začnou dít hrozné věci. A že to nejhorší se stane v Doněcku. Tváří v tvář jsme poznali nenávist - jen kvůli tomu, že jsme Rusové, máme ruské děti, že mluvíme rusky a milujeme Rusko.“

I Ukrajina má své uprchlické tábory

Na druhé straně hranice - na Ukrajině - také vyrostly utečenecké tábory, mnohem méně organizované a daleko hůř vybavené. Vznikly hlavně ze soukromé iniciativy majitelů bývalých sovětských ozdravoven a pionýrských táborů v nádherné rekreační zóně Donbasu kolem jezer u Svatogorsku. Tam také pomáhá česká humanitární organizace Člověk v tísni.

„Samozřejmě, že teď je nám dost zima, v ubytovnách se prakticky netopí, jen trochu navečer. Není totiž uhlí! V jídelně je taky chladno, ale vaří tu velmi dobře, třikrát denně nás nakrmí. Plat ani invalidní důchod jsem zatím nedostala, ale slibují, že nám to zpětně doplatí,“ shrnuje situaci paní Irina, která utekla z Charcyzsku a v táboře žije už od července.

Většina zdejších uprchlíků se má kam vrátit, zatím ale nechtějí - nevěří, že tato válka jen tak skončí. Předměstí zdejšího regionálního centra - města Slavjansk silně zasáhly válečné operace. Po příchodu ukrajinské armády je tady klid a opuštěné domy, které patřily městu, teď obývají uprchlíci. Do domů ale dírami ve střeše zatéká a mnohé je potřeba za chodu opravit.

„Jsme z Luhanska a žijeme tady už několik měsíců. Velmi dobře nás tady přijali a pomohli nám. Malí - bratr a sestra - už tady chodí do školy nebo školky a já na univerzitu ve Slavjansku - zatím jen tak poslouchám přednášky, ještě mě nepřijali, protože na bezplatném studiu nejsou žádná volná místa. A táta si přivydělává různými pracemi, dělá, co se namane. Celkem je nás osm, včetně psa. V Luhansku máme dům, díky bohu není moc poškozený. Zatím stojí,“ popisuje situaci na ve Slavjansku studentka Valerije.

Uprchlíci z Ukrajiny mířící do Ruska obědvají v provizorních stanech v táboře nedaleko hranice|foto: Martin Dorazín

Její matka je ovšem kritičtější. Tvrdí, že ukrajinský stát jim zatím moc nepomohl. „Jako rodina s pěti dětmi jsme požádali o podporu ve Slavjansku, slíbili nám ji, ale zatím nám nic nedali. Živí nás táta - v Luhansku byl podnikatelem. Teď se tam ani nemůže vrátit zavřít firmu a vzít si pracovní knížku. Ani já nemám potřebné papíry ze sociálního úřadu - všechno zůstalo v Luhansku, takže tady nedostávám nic.“

„Já jsem z Pěrvomajsku, ostatní z různých míst v Luhanské oblasti. Vrátit se nemůžeme, dokud tam vládnou ti z Luhanské lidové republiky. Okamžitě by nás poslali do jejich armády a to nechceme. Já jsem vlastenec, miluji Ukrajinu. Nikdo nechce proti Ukrajině bojovat,“ vyslovuje pan Vladimír své přesvědčení.

„Tady žádné spory nevedeme, všichni máme stejný názor. Jenom nevíme, kdy to všechno skončí. Někdy se mi zdá, že brzy, ale v televizi pokaždé říkají něco jiného. Putin jednou posílá vojska na Ukrajinu, podruhé je stahuje. Bůhví, co se mu honí hlavou. Tady je sice dobře, ale jsme tu jenom jako hosté. Strašně už bychom se chtěli vrátit. Doma je doma,“ shrnuje sdílenou touhu ukrajinských uprchlíků pan Vladimír.