Týrání v karanténě? Utečte a volejte policii. Poradí si i s tyranem COVID pozitivním, radí psycholožka a ředitelka Bílého kruhu bezpečí

Čtěte také

Soudci nemohou být přísnější, brání jim zákoník, kritizuje nízké tresty za týrání zvířat advokát

Prezidentka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová apeluje na oběti, ale i na okolí, že domácí násilí v rozvinutém stavu patří do rukou policie. „Ta umí vytvořit bezpečné místo pro týranou osobu v místě, kde žije. Policie funguje i v nouzovém stavu, zákony platí a policisté mají podrobnou metodiku pro případ, kdy je domácnost násilníka v karanténě, nebo týraná osoba infikovaná. Nemusíte se obávat. Není pravda, že by policie teď neměla čas a kapacity na domácí násilí,“ říká ve vysílání Českého rozhlasu Plus.

Psycholožka Ludmila Čírtková, která působí na ČVUT a pracuje s oběťmi domácího násilí, dodává, že oběti násilí je třeba povzbuzovat i v době nouzového stavu. Musíte jen tzv. otevřít dveře. Tedy zavolat na linku 116 006 nebo na policii. 

„I tyran musí někdy spát, takže nějaká příležitost se jistě najde, třeba i ve spolupráci se sousedy. To je cesta, aby se (nejčastěji) žena i děti dostaly do bezpečí. Pak teprve mohou nastat postupy, které dál řeší konkrétní existenční otázky oběti a i komunikace přes linku bezpečí může navést na místo pomoc. To je teď ta zásadní věc,“ říká psycholožka.  

Týrání vs. hádky 

Přidává, že ale musíme rozlišovat mezi běžnými partnerskými konflikty a soustavným týráním. „Nouzový stav může nastartovat už existující problémy, ale nevede ke vzniku nového domácího násilí… V normálních párových vztazích nevede sám o sobě stres ke vzniku násilí. Různé třenice a hádky zdravý vztah unese,… startér domácího násilí je úplně jiného charakteru, takže musíme rozlišovat.“

Čtěte také

V karanténě s násilníkem. Zeptat se, jak druhým je, je to nejmenší

Jak tedy reagovat, pokud jde o soustavné, dlouhodobé týrání, které ale nebylo až dosud řešeno s pomocí úřadů a neziskových organizací? „Je to na zváženou,“ odpovídá Vitoušová. „Když jde o zdraví, tak se snažit nějak bezpečně uniknout. Na ulici, k sousedům, volat o pomoc, volat policii. Nevrátit se do domácnosti. Když únik není možný, tak zapojit zdravý rozum a vymyslet strategii, nějaký plán.“

Samozřejmě je přitom třeba myslet na děti, „které bývají často jedinou brzdou, která týrané osobě brání utéct. Protože má starost tam děti ponechat. Můžete svůj scénář třeba konzultovat, a to na lince bezpečí a dalších.“

Podle prezidentky Bílého kruhu bezpečí je nejlepší pomoc (dětem do 12 let) pomoc matce. „To je ale v Česku třeba zlepšit. Protože po konci takových vztahů jsou děti často traumatizovány nařízeným kontaktem s násilníkem, kterého se ale bojí. Takový vztah k jejich zdravému rozvoji určitě neprospívá,“ dodává.   

Víc si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru Martiny Maškové.