Tváře chudoby

Jenže právě to se ukázalo jako nepřekonatelný problém. Ne proto, že by se takoví důchodci snad v Praze nenašli: jenom v té roční době už ve městě nebyli. Jak jsem pochopila, masově se na začátku června přesouvali na venkov, do svých chalup a chat. Při shánění kontaktů jsem od nich snadno získala řadu srdečných pozvání: přijeďte i s těmi novináři, budeme grilovat, máme to tady moc krásné, však uvidíte. Od Prahy je to jen kousek: na Slapech, u České Lípy nebo v Podkrušnohoří...

Svým švýcarským kolegům jsem to nevysvětlila: tohle že mají být ti chudáci, co tady živoří na okraji existenčního minima? Vždyť oni mají vlastní venkovská sídla! To přece nemyslíte vážně! Tak jsem je nakonec vzala u nás na Žižkově aspoň do domova důchodců. Jenže tam jsme zase našli většinou seniory, kterým partneři už zemřeli. A buď byli vcelku v pohodě, nebo nadávali jak špačci a volit hodlali hlavně komunisty.

Závěr, který z toho plyne, je evidentní: dokud je co jíst, člověk je v teple a má střechu nad hlavou, je chudoba pojem značně relativní. Odvozuje se hlavně od toho, s kým a jak se srovnáváme. Proto nás vždycky tolik překvapí, když Českou republiku zařadí evropští statistici na přední místo v absenci chudoby. Naposled vypočítali, že skutečná bída tady v roce 2008 hrozila jen asi 9 procentům lidí. Většina z nich byli Romové. V Evropě to bylo v průměru skoro dvakrát tolik a rekrutovali se tam hlavně z přistěhovalců.

Přesto se u nás podle posledního , rok starého průzkumu agentury STEM považuje za chudáka každý třetí obyvatel ČR. Nejčastěji nezaměstnaní, kterých bylo 63 procent. Pak dělníci s 52 procenty, a nakonec důchodci se 42 procenty. Mezi realitou a subjektivním vnímáním tak evidentně existuje propast, na které se podepisuje řada dalších vlivů. Například to, jak jsme spokojeni se svým životem a nakolik svému okolí závidíme.

V tom ovšem nejsme sami:V sousedním Německu jsou teď například v bývalé NDR příjmy na obyvatele vzhledem ke kupní síle zhruba čtyřnásobné, než byly před dvaceti lety. Přes množství nezaměstnaných jsou tam infrastruktura i veškeré služby nesrovnatelné s obdobím socialismu. Přesto tam panuje, a to i ve středních vrstvách, pocit zchudnutí. Zhruba polovina východních Němců považuje nové uspořádání společnosti za nespravedlivé a asi třetina by si přála nějakou novou, lepší formu socialismu. Nikdo totiž nynější situaci nesrovnává s tím, jaká byla startovací pozice před dvaceti lety. Všichni vzhlížejí k západu. Z komunistické diktatury si lidé naopak udržují vzpomínky jen na to příjemné: na pocit kolektivního bezpečí a životních jistot.

Obdobné je to ale i na západě: tam teď, v době krize, lidé rovněž cítí, že "zchudli". Ovšem, jak to trefně vyjádřil jeden z mých bavorských známých, "na vysoké úrovni". To si ovšem uvědomí málokdo. Většina srovnává současnou stagnaci s až zázračným vzestupem hospodářství v druhé polovině minulého století. Na tomto pozadí pak ovšem vypadají hrozivě všechny propady a ztráty, ač ve skutečnosti zdaleka tak tragické nejsou a mnohým se subjektivně nedaří hůř než dřív.

Včera večer se v komentovaných zprávách na ČT24 nemohli dohodnout dva odborníci na výzkumy veřejného mínění, jak to s tou chudobou u nás vlastně doopravdy je. Bylo to proto, že jeden obhajoval absolutní čísla, se kterými pracoval při svém výzkumu Eurostat, zatímco druhý chtěl srovnávat. Legitimní je, samozřejmě, obojí. Jen je třeba vědět, že tím věčným srovnáváním se ve společnosti roztáčí spirála permanentní nespokojenosti. Což může být pěkně nebezpečné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .