Turecká armáda a boj s terorismem na východě

Zamyšlení o armádě ale není ani tak důležité kvůli její velikosti, ale spíš kvůli významu a roli, kterou armáda v Turecku tradičně hraje.

Když ve dvacátých letech Mustafa Kemal Atatürk bojoval v občanské válce za nové nezávislé Turecko, sám byl včele vojska. Možná i proto dal armádě – jediné instituci v nově vzniklé zemi, které důvěřoval – velké pravomoce a ustanovil, že armáda má být institucí, která ochrání sekularismus v zemi. Dal této složce za úkol, že bude-li hrozit zemi nebezpečí v podobě islamizace nebo zrady ze strany zahraničního nebo i domácího nepřítele, má plné právo proti takovýmto postupům zakročit.

A turecká armáda to nejednou udělala. Hned třikrát od té doby generálové proti zvoleným představitelům země zakročili. Svrhli vládu a do politických funkcí dočasně obsadili sami sebe. Generálové mají v Turecku jakoby neomezenou moc. Naposledy tvrdě zasáhli v roce 1980. Tehdy provedli už potřetí státní převrat, a stejně jako předtím v letech 1960 a 1971, převzala armáda dočasně vládu v zemi. V Turecku zavládl mimořádný stav, zatčeny byly stovky tisíc lidí, vězni byli mučeni i popravováni. I když v dějinách turecké armády jsou tyto černé okamžiky, u veřejnosti se často setkáte s názorem, že tyto omyly jsou zkrátka daní za to, že armáda ochraňuje zemi. Turecko podle veřejnosti není připraveno vést se samo, tedy samotnými občany, ale v případě selhání zvolených zástupců potřebuje tvrdou vojenskou ruku. Už jenom ze své základní pozice představitele kemalismu, tedy směru pramenícího v myšlenkách Atatürka, a ochránce sekulárního státu, tedy státu, ve kterém je funkce státu a náboženství striktně oddělena, se vymezuje armáda ve společnosti, a podle toho na ni také jednotlivé společenské skupiny reagují.

Turecko a jeho armáda|foto: NATO

Oficiálně je armáda podle obyvatel nejrespektovanější státní institucí a jejím generálům obyvatelé Turecka nejvíce důvěřují. Druhý fakt už je ten, že není dovoleno hlasitě armádu kritizovat a tak se na povrch často nedostanou problémy, které vojsko, jako mimochodem každé jiné vojsko, provázejí.

Ale jak je to tedy s podporou armády? Na jedné straně si lidé uvědomují její důležitou roli při utváření moderního Turecka a její roli v současnosti, kdy je stále jakoby symbolem nezávislého a moderního Turecka, symbolem toho, že Turecko je součástí Evropy a nenechá se vlákat do sítí islámského radikalismu. Na druhou stranu armádu přesně v této popsané roli nevidí rádi takoví náboženští a političtí vůdci, kteří by si pro Turecko představovali do budoucna jiný směr. Tedy směr více na východ do silnější islámské tradice. Snad celý svět už zaznamenal, že v podobném duchu se nese i politika současné turecké proislámské vlády. Její odpůrci nelibě sledují pomalý ale jistý přerod země, kdy se ženy stále častěji halí sice do lesklých a barevných, ale přece jen šátků, sledují výstavbu mešit ve velkém a občasné výpady politiků vládní strany proti myšlenkám kemalismu a proti samotné armádě.

Naposledy vláda obvinila skupinu vysokých vojenských představitelů z připravovaného pokusu o převrat. Postupně pozatýkala a zase propustila různé významné osobnosti Turecka a podezřívala je z chystaných útoků proti současné vládě. Zatím se ale nic nepodařilo prokázat a někteří odborníci tak reagují, že celá akce měla sloužit turecké vládě, aby armádu zdiskreditovala u voličů. Vyšetřování ale ještě neskončilo a tak je možné, že turecká vláda ještě v budoucnu přijde s překvapujícími informacemi.

V Turecku tedy existují zastánci armády, i její odpůrci. O těch moc na veřejnosti neuslyšíte a o chybách armády se dočtete spíše v zahraničním tisku a literatuře než v té turecké. Co je ale zajímavé, je, jak se k armádě stavějí mladí muži, kteří jsou postaveni před povinnost základního vojenského výcviku. Když člověk zapátrá v paměti, jak to bývalo v Česku, když ještě i u nás mladí hoši museli chodit na vojnu, vzpomene si, že nejeden se výcviku snažil vyhnout a a pokud to šlo, snažil se sehnat si modrou knížku. Ať jsem v Turecku narazila na hocha z velmi silně věřící islámské rodiny, nebo na jeho pravý protiklad, tedy na mladého muže z moderní rodiny, oba zástupci brali vojnu jako samozřejmost. Ne že by se na rok strávený v kasárnách těšili, ale otázka, že by se snažili této povinnosti vyhnout, nepřipadala v úvahu.

Turecko a jeho armáda|foto: NATO

Pro ně je to otázka cti, musejí jít do armády, protože tím ukáží své zemi, že jsou připraveni za ni bojovat. To nám vždycky říkali ve škole, že Atatürk by moc chtěl, abychom vždy stáli na straně Turecka a nikdy naši zemi nezradili, říkal mi ten i ten. Když se shodou okolností jeden z těchto chlapců dostavil k odvodu, a úředníci u něj provedli základní vyšetření, došli k tomu, že má velkou nadváhu. Právě kvůli nadváze jej zatím na vojnu nevzali a pro něj to bylo obrovské zklamání. Hned si dal předsevzetí, že do roka musí zhubnout, aby se na vojnu dostal a svou povinnost splnil. Vojenskému výcviku se nevyhnou ani takoví Turci, kteří se rozhodnou žít v cizině. I když třeba v zahraničí žijí dvacet let, služba se jim nepromíjí a visí nad nimi stále vidina armády. Takoví pak mohou splnit službu ve zkráceném termínu tří týdnů, pokud ovšem zaplatí speciálně stanovenou nemalou finanční částku.

Smutnou součástí těchto výcviků pak bývá ta skutečnost, že tito mladí nezkušení vojáci bývají nejednou posílání na východ země do kritických oblastí, které jsou neustále pod palbou teroristických jednotek hlásících se k nelegální kurdské straně PKK. A častokrát tito mladí muži v ostrých bojích umírají. Na hranicích s Írákem už vlastně několik let probíhá válka, i když se o těchto bojích jako o válce nemluví. Co jiného to ale je, když na sebe navzájem útočí ozbrojené síly dvou skupin obyvatelstva? Kurdský problém, to už je ale další turecké téma.

Seriál Současné Turecko vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.