SvětOběžník: Proč nadále sledovat dění v Rusku?

02790258.jpeg
02790258.jpeg

Co přinesl poslední rok Rusku a co tyto události mohou znamenat pro jeho další vývoj? To ve svém posledním komentáři ve SvětOběžníku shrnuje Libor Dvořák.

Neradostný - takový byl, jedním slovem řečeno, vývoj v Rusku poté, co byl v březnu loňského roku do úřadu hlavy státu zvolen a v květnu se svého úřadu ujal staronový ruský prezident Vladimir Putin. Realisté to popravdě řečeno očekávali a snovým vizím o nástupu jakéhosi nového Putina s počítačovým přídomkem 2.0 se jen trpce smáli. A měli pravdu.

Vskutku: po jeho návratu do prezidentského křesla Státní duma, tento stroj na schvalování zákonů, postupně přijala právní normy, zavádějící obrovské peněžní pokuty za příliš agilní účast zejména na nepovolených demonstrací, zákon o pomluvě, výrazně omezující a komplikující činnost novinářů, či dokonce zákon o „zahraničních agentech“, za něž se musí dobrovolně prohlásit jedinci a nevládní organizace, působící zejména v lidsko-právní oblasti, kteří na své financování využívají zahraničních zdrojů.

O mnoho lepší to není ani v oblasti zahraniční politiky. Moskva je i nadále neochvějným zastáncem Asadova režimu v Sýrii a koncem roku, když byl v USA schválen tzv. Magnitského zákon, na jehož základě byl zakázán vstup do Spojených států asi 60 vysokým státním úředníkům, kteří se podle amerického názoru opřed třemi a půl lety podíleli na nevysvětlené smrti tohoto právníka během vyšetřovací vazby, Moskva odpověděla tzv. antimagnitského zákonem, který zakazuje adopci ruských dětí, především sirotků a jedinců s vážným zdravotním postižením do amerických rodin. Tento trend pokračuje i v posledních dnech, kdy Moskva vypověděla dlouhá léta dobře fungující smlouvu v oblasti právní spolupráce a kontroly distribuce narkotik. Ministerstvo zahraničí v Moskvě tento krok vysvětlilo nic neříkající floskulí, že „politické reality dneška jsou jiné“.

Demonstrace proti výsledkům voleb v Rusku

Podobný postup Putinovi umožňuje i fakt, že nová opozice, která o sobě dala před rokem tak významně vědět, se ocitla jakoby ve slepé uličce: neví, kam od poněkud stereotypních pouličních akcí pokročit dál; nemá ani jasný program, ani vskutku charismatického vůdce, který je v ruské politice už historicky naprosto nezbytný.

Z právě řečeného vyplývá, že ani následující vývoj největší země světa nic dobrého neslibuje. Aby Rusko dokázalo pokročit k nějakým významnějším liberalizačním a demokratizačním změnám, musí si zkrátka počkat, až Putin z vysoké politiky odejde. Což zatím, zdá se, není příliš blízká perspektiva…

Ostatně známá organizace Human Rights Watch, sledující problematiku lidských práv po celém světě, ve své zprávě z přelomu letošního ledna a února říká, že „po návratu Vladimira Putina do Kremlu následovala blesková demontáž skromných liberalizačních změn z dob Medveděvova prezidentství a bezprecedentní útok na občanskou společnost“. Human Rigts Watch jednoznačně konstatuje, že z jejího pohledu „byl rok 2012 nejhorší za celou dobu existence postsovětského Ruska“. A to není příjemné sdělení.