Triky v Kodani i doma

V principu nic proti tomu: dokud nebude zcela jasné, jak hodlá EU zajistit, aby peníze na snížení emisí v rozvojových zemích byly investovány naprosto cíleně, nemá asi velký smysl předhánět se ve štědrosti. Jenže aspoň bychom se neměli balamutit sami. Otázka totiž teď zní, jak vlastně vypadala ona plánovaná rozvojová pomoc, když se teď na jakémsi ministerském úřadě mohli s tak lehkým srdcem rozhodnout investovat ji zcela jinam. Copak nebude chybět na jiných místech? To není například ani nutné dokončit už zahájené projekty?

Pokud jde o český příspěvek na nápravu škod způsobených klimatickými změnami v rozvojových zemích, navrhla například jedna z aktivistek v Kodani, že "ČR by neměla mít s adekvátní platbou problém, kdyby vzala malou část peněz na emisní povolenky, místo aby je ČEZ od politiků dostával zadarmo". Konec citátu.

Ať už to ale v Kodani dopadne jakkoli, faktem je, že vzhledem ke 12 tunám oxidu uhličitého na obyvatele je nutné snižovat emise i tady. Nejen kvůli globálním závazkům, ale především kvůli vlastnímu životnímu prostředí. Podle různých analýz by český průmysl mohl zvýšit svou energetickou účinnost až o 20-30 procent, kdyby nasadil už existující moderní technologie. Ještě větší úspory energií by přineslo konsekventní zateplování veřejných a obytných budov a modernizace rozvodů tepla tak, aby neunikalo. Programy, které už s podporou evropských peněz probíhají, mají většinou jeden stejný efekt: kromě zásadních úspor uživatelům ukáží, jak nesmyslně předimenzované bývají místní teplárny.

To všechno vede k závěru, že hospodaření s energiemi má v Česku ještě velké rezervy. Totéž platí pro obnovitelné zdroje. Nejde přitom jen o sluneční elektrárny, které začínají bujet po zdejších luzích, jelikož je státní podpora evidentně nastavena tak, že to jejich majitelům přináší okamžitý zisk, aniž by se museli starat o to, co bude se slunečními panely, až doslouží. Společnost pro využití větrné energie si zase u EK právě stěžuje, že je zdejší povolování větrníků moc složité a neprůhledné. Jasná pravidla a především zřetelná koncepce by tedy nepochybně prospěla nejen nasazování alternativních energií, ale také životnímu prostředí.

Místo toho se tady ale vede hlavní kampaň za energii jadernou, jakkoli má její další rozšiřování řadu neznámých. Ať už je to dost reálné nebezpečí, že výstavba dalších jaderných bloků v ČR zvýší zdejší závislost na ruském jaderném průmyslu, anebo skutečnost, že se Správě úložišť jaderného odpadu stále nedaří získat ve vytipovaných lokalitách většinu lidí pro to, aby souhlasili s průzkumem kvůli eventuální vybudování hlubinného úložiště jaderného odpadu. Jistě, průzkum je možné odstartovat i proti vůli lidí. A doufat, že těch pár milionů, které za to jejich obce dostanou, je časem uklidní. Jenže to je zrovna tak problematické jako naděje, že se nakonec radioaktivní odpad dá odvézt někam jinam. Třeba kamsi za Ural. Planetu máme totiž, jak zní heslo kodaňských demonstrantů, jen jednu. A pokud jde o jaderný odpad, u něj je příznačné, že ho u sebe za humny nechtějí kupodivu ani ti největší příznivci energie z jádra.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .