Thomas Kulidakis: Turecko, Sýrie a velmoci
Průběh turecké invaze do Sýrie, kterou Ankara nazývá mírovou operací, připomíná nádobu plnou rtuti. Postoje zúčastněných stran se proměňují každý den, s výjimkou stran přímo bojujících.
Turecko i nadále odmítá ukončit bojové operace, dokud jeho armáda neprosadí existenci pásma v rozsahu přibližně 35 kilometrů v syrském vnitrozemí. Z ní chce vytlačit především Kurdy, které Západ s výjimkou prezidenta Donalda Trumpa vnímá jako hrdinné spojence v boji proti samozvanému Islámskému státu.
Čtěte také
Takzvaná bezpečnostní zóna má být předaná do rukou arabských spojenců Turecka a Ankara do ní chce poslat syrské běžence ze svého území. Obě části plánu jsou ale těžko proveditelné. Za prvé, Syřané jsou v Turecku rozptýlení po celé zemi a dobrovolně se jim zpátky nechce.
Za druhé, Kurdové dlouho čekali na své autonomní území, které by nebylo jen v sousedním Iráku. Sotva se jim povedlo si právo alespoň na částečnou samosprávu vybojovat, stali se obětí vojenské akce Ankary a předvolební touhy šéfa Bílého domu „přivést americké chlapce domů“.
Poslední vývoj ukázal, že existenční ohrožení pro Kurdy znamená přehodnotit dosavadní plány a spojenectví. Do města Kobani vstoupily syrské vládní jednotky, údajně doprovázené také ruskými vojáky.
Píseň černé labutě o zradě a noži do zad
Čtěte také
Kurdové se naprosto logicky obrátili na konkurenty svých bývalých zaoceánských spojenců. Rovnice je naprosto jednoduchá. Být a přežít v podřízenosti Damašku, nebo nebýt a nepřežít vůbec.
Mezitím Rusko využívá příležitost, která mu přímo spadla do klína. Opakuje pro Washington bohužel pravdivou verzi o zradě Kurdů. Ruský velvyslanec při Evropské unii kupříkladu varoval Řecko, že udělalo chybu rozšířením dosavadní smlouvy o vojenské spolupráci. Z hlediska geopolitiky a strategie významná země by se prý měla připravit, že v případě nouze skončí stejně, jako Kurdové.
Je to vzkaz také ostatním zemím a politickým skupinám, že spolehnout se podle Moskvy mohou jen na Kreml. Kola války o vliv po vzoru války studené se zase roztáčejí. Spojené státy se náhle snaží zachránit, co se dá. Kromě vyklízení pozic v severní Sýrii bombardovaly vlastní sklad zbraní, aby se nedostal do rukou Turků a jejich spojenců.
Čtěte také
Na Turecko a jeho nejvyšší představitele Washington chystá sankce. Píseň černé labutě o zradě a noži do zad už ale letí světem. Napravit by ji mohl jen vojenský zásah, do kterého se Američané proti svému spojenci v NATO stěží pustí.
Evropská unie se jako vždy nedokázala shodnout na nějaké akci, která by měla reálný dopad. Členské státy zakazují vývoz zbraní do Turecka, které je ale nepotřebuje. K vedení války jich má dost a případně si je může pořídit jinde.
Prezident Erdogan už řekl, že existují alternativy k původně plánovanému nákupu nejmodernějších letounů F-35 americké provenience. Může si pořídit třeba nejnovější ruské Suchoje, které by se přidaly k už koupenému raketovému systému S-400. Rusku by se peníze hodily, spojenci v NATO by měli zase o vrásku více a prezident Trump milující výnosné obchody by mohl puknout vzteky.
Za jednu věc je ovšem potřeba Donaldu Trumpovi poděkovat. Svým účelovým postupem v zájmu zvýšení šance na vítězství v příštích prezidentských volbách široké světové veřejnosti umožnil nahlédnout cynickou povahu a anarchický stav mezinárodních vztahů současnosti. Neexistuje Leviatan, který by určoval jejich pořádek, ani dvě jasné strany jako v době studené války. Státy stále nemají přátele, ale jen své zájmy. Rozhoduje tvrdá, nikoliv měkká síla. Bohužel pro bohatou Evropskou unii disponující jen silou měkkou.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
