Thomas Kulidakis: Nedůstojné přivítání v hlavním městě

18. říjen 2016

Z hlediska českého státu, tedy občanů, je v podstatě jedno, jestli budovu hlavního nádraží v Praze vlastní Správa železniční dopravní cesty nebo její italský protějšek stojící za Grandi Stazioni. Důležité je, že hlavní nádraží slouží jako brána do hlavního města a tím do celé země, pro domácí i přespolní. A jeho stav je více než hrozný.

Po příjezdu se nebohý cestovatel ocitne ve zmatečném bunkru, jímž vybloudí ve svatostánku konzumu. Tam sice najde rozličné zboží, které nezbytně potřebuje, českou hudbou počínaje, oblečením, léky a knihami konče, ale nalézt pokladny a informace je vskutku práce detektivní. A aby nebylo martýriu konce, před halou se ocitne v takzvaném Sherwoodu.

Tak se v místním žargonu jmenuje park, ve kterém se často skrývá nejeden zbojník, který číhá na bohaté i chudé. O všudypřítomných nabídkách méně legálních komodit, než se nacházejí v buticích uvnitř, ani nemluvě. A přitom jsme se v roce 2011 za přítomnosti tehdejšího prezidenta Václava Klause od italských přátel dozvěděli, že rekonstrukce je nezbytná se vším všudy – tedy nejen hlavní hala, protože „moderní nádraží by mělo být takovým centrálním bodem města.“

Plán to byl hezký, ale bohužel zůstal nenaplněný. Nyní se tedy na domácí půdě rozhořel souboj o budovu hlavního nádraží v Praze. Ministerstvo dopravy řízené Danielem Ťokem z hnutí ANO tvrdí, že italská společnost Grandi Stazioni nedodržela podmínky. Nedokončila rekonstrukci historické budovy a tak je po slíbeném pronájmu na třicet let veta. Italové kontrují, že sice byli ve skluzu, ale žádali o prodloužení lhůty a měli snahu vše dokončit.

V tomto sporu se zvenčí skutečně zdá, že Italové opravili především prostory sloužící ke komerčnímu pronájmu. Tedy přinášející zisk. A s méně výdělečnými, o to však historicky cennějšími místy, jako je fasáda Fantovy budovy, si dali na čas a začali až letos na jaře pod tlakem hrozícího postihu.

Thomas Kulidakis, publicista

Jelikož neznáme obsah smluv, je těžko soudit, zda mají nyní již minulí vlastníci právo na návrat finančních prostředků investovaných do oprav. Minimálně ale něco vydělali. Důležité je, že se opět promrhal čas, veřejné prostředky a také peníze soukromé z pronájmu prostor, které mohly připadnout řádně pečujícímu majiteli.

A tak se i nadále město, které se rádo označuje za srdce Evropy a matku měst, z jejíž krásy oči přecházejí, pyšní opravdovou raritou. Hned při příjezdu návštěvníka, pokud není fandou filmů zobrazujících stereotypy východní Evropy, nehezky šokuje. Stále neopraveným vlakovým hlavním nádražím, autobusovým nádražím u viaduktu, pod nímž vše vypadá jako skládka, a letištěm, které má krásné jméno, ale ze kterého se nedá dostat do centra ani vlakem, ani metrem.

autor: thk
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.