Thomas Kulidakis: NATO, Čína a klasický problém kapitalismu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Summit NATO v britském Watfordu

Spojenci sdružení v Severoatlantické alianci poprvé probrali také Čínu, protože její moc a vliv v celosvětovém měříku narůstá.

Výsledkem je dvojaké prohlášení, podle kterého východní drak představuje „příležitost a výzvu“. Jinými slovy řečeno, NATO řeší otázku, jestli se vyplatí spolupracovat a obchodovat s konkurencí více nebo méně, jak se k Pekingu postavit a jaké důsledky případného postupu čekat.

Především Spojené státy americké vnímají Čínu jako draka s rohy ďábla. Konkuruje jim obchodně, technologicky i geopoliticky. Asijské státy se jeden po druhém přidávají k Nové hedvábné stezce. A nejsou samy. V jejím rámci Čína nabízí naoko výhodné půjčky na výstavbu infrastruktury, které mnohdy vedou do dluhové pasti.

V konečném důsledku může vše dopadnout jako na strategicky významné Srí Lance, která si už nemohla dovolit platit. Strategický přístav odevzdala Číně, přivítala čínské vojenské lodě. Volba, jestli infrastrukturu využívat pouze k obchodní nebo i vojenské expanzi, je teď jen na Pekingu.

Do dluhové pasti se o mnoho tisíc kilometrů dále dostala také Černá Hora. Rozdíl není jen v geografické blízkosti Evropské unii a srdci NATO. Černá Hora totiž už členem obranného paktu je. Jaké služby bude nyní Peking žádat, to je opět jen na něm.

Che Guevara na tričkách

Dva výše zmíněné případy dokumentují důvod, proč jsme se ještě před shromážděním vedení zemí Aliance dozvěděli, že bude řešit čínské aktivity, včetně akvizic přístavů, investic do infrastruktury a podobně.

Zatím největší úspěch se Číně povedl v Řecku, kde si koupila přístav Pireus. Zatím ho využívá čistě obchodně a poctivě investuje do jeho rozvoje. Nedávno čínský prezident Si při návštěvě Helénské republiky prohlásil, že se jedná o „hlavu draka“. Další otázka je podíl Číny na budování 5G sítí, snaha Západu dostat se na obrovský čínský trh a podobně.

V konečném důsledku jde o klasickou otázku kapitalisty. Obchodovat s konkurentem i za cenu hrozby, že mu tím pomohu, nebo doufat, že ho díky vlastnímu výdělku předeženu? Tedy znamená partnerství s Čínou, že za utržené peníze stihne ona kupovat vliv a zbraně pomaleji než NATO?

Zlepší technologie čínských společností digitální infrastrukturu jiných zemí, včetně jejich bezpečnosti, nebo budou sloužit čínské vládě, která má na své firmy páky? Zajímá to vůbec některé členy Aliance, kteří do ní vstupují hlavně v touze ochránit se před sousedy?

Odpověď na tyto zásadní otázky je v zásadě dvojí. V případě schopnosti dlouhodobého plánování Západu může být obchod s Čínou výhodný. Problém je, že zatímco čínské vedení evidentně plánuje středně- i dlouhodobě, na Západě mnozí podléhají plánům platným pouze pro jedno volební období.

Thomas Kulidakis

Druhou odpověď je možné nalézt v politické filozofii. Už frankfurtská škola v druhé polovině 20. století popsala sebereprodukující schopnost kapitalismu. Tedy umění převzít konkurenční myšlenky a výdobytky a přeměnit je ve svůj prospěch. Markantní příklad je Che Guevara na tričkách a ponožkách, přičemž kupující se moc o jeho světonázor nezajímají. Obecně platí, že s Čínou je potřeba počítat a zapojit ji do mezinárodních vztahů co nejvíce. Ovšem na rovnocenném základě já pán, ty pán.

Autor je komentátor Českého rozhlasu