Většina z přibližně 300 milionů pravoslavných křesťanů slaví konec vánočního dvanáctidenní.
Duchovní prožitek bohužel doprovází politická nejistota a církevní rozkol umocněný uznáním samostatnosti Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu.
Prvním nejvyšším představeným ukrajinské autokefální pravoslavné církve je devětatřicetiletý metropolita Epifanij. Sjednocující sněm ukrajinských církví, který proběhl v polovině prosince v Kyjevě, definitivně potvrdil nové kontury pravoslavného světa.
Pravoslavní slaví Vánoce v souladu s původní praxí Východořímské říše. Oslava zrození Ježíše Krista se původně slavila 25. prosince pouze v Římě. Až od 7. století se začala šířit do zemí uznávajících západní větev křesťanství.
Oproti tomu ortodoxní i nadále rozlišují mezi údajným datem narození Krista a jeho pokřtěním. Zrození Krista tedy také začínají slavit v souladu se západní tradicí, ale dvanáct dní, až do šestého respektive sedmého ledna.
V den, kdy u nás slavíme Tři krále, oslavují ortodoxní Epifanii, neboli příchod Božího světla vtělením do těla člověka. Podle tradice se světí vody a symbolicky pálí dubové dřevo jako připomínka pastýřů v Betlémě. V polovině ledna budou slavit pouze ti pravoslavní, kteří nepřijali revizi juliánského kalendáře z roku 1923. Tradicí Vánoc také je, že si pravoslavní nedávají dárky.
Z hlediska praktického ovšem letos k předání jednoho daru došlo. Novopečený ukrajinský patriarcha Epifanij, hlava nové sjednocené Ukrajinské pravoslavné církve a ukrajinský prezident Porošenko si převzali z rukou konstantinopolského patriarchy Bartoloměje Tomos.
Při srpnovém setkání v istanbulském Fanaru oznámil konstantinopolský patriarcha Bartoloměj ruskému patriarchovi Kirillovi svůj úmysl darovat ukrajinské pravoslavné církvi autokefalii. Získala by tak samostatné postavení, které ji zbaví závislosti na Moskvě. Následky schůzky, která se proměnila v diplomatickou roztržku, na sebe nenechaly dlouho čekat.
Jde o dokument uznávající autokefalii, neboli nezávislost ukrajinské ortodoxní církve na moskevském patriarchátu. Oba ukrajinští představitelé zářili štěstím. Jednomu se plní sen o církevní samostatnosti, druhému může vše pomoci v blížících se prezidentských volbách.
Patriarcha Bartoloměj potvrdil své postavení „prvního mezi rovnými“, o které se jej dlouhodobě snaží připravit moskevský patriarcha Kirill. Rusko reagovalo hněvivě, obvinilo Bartoloměje z politikaření, prospěchářství a podobně.
Hlava východního křesťanství reagovala vtipem. Za své rozhodnutí prý Bartoloměj nevzal peníze, ale čokoládu a jiné sladkosti z Porošenkových továren. Tak promluvil při prosincovém setkání s dětmi, kterým sladkosti rozdával.
Ruská pravoslavná církev nevystupuje proti zahraničním vojenským intervencím. Naopak, je jedním z nástrojů ruského militarismu, píše v analýze na serveru Riddle, věnujícímu se politice a společnosti v dnešním Rusku, ruský komentátor a politolog Ivan Preobraženskij.
Konflikt mezi patriarchy z Konstantinopole a Moskvy má ale široké souvislosti, při nichž jdou žerty stranou. Po rozpadu Jugoslávie vzniklo více států, než samostatných církví. Po autokefálním statusu tak touží také například ortodoxní v Černé hoře nebo Bývalé jugoslávské republice Makedonii.
Doposud podléhají Srbsku. Tamní patriarcha ve vánočním poselství varoval před napodobováním neprozřetelných kroků, které prý byly na Ukrajině motivované „šovinistickou rusofobií“. Navíc zdůraznil, že není možné vzdát se Metochie, neboli části Kosova nerozlučně spojené se srbskou ortodoxní vírou.
Odstředivé tendence a politické zvažování výhod a nevýhod připojení k jedné straně sporu probíhá i v dalších zemích, včetně Řecka, Rumunska nebo Bulharska. Základem zvažování je, kdo za rozkol uvnitř společenství může. Zdali konstantinopolský patriarcha, který se rozhodl udělit nové ukrajinské církvi samostatnost nebo ruská velmocenská politika vykonávaná mimo jiné i prostřednictvím náboženského souručenství.
Následující věty budou tvořeny výhradně citáty. Říkám to, aby posluchači nezískali dojem, že jde o názor autora komentáře. Nyní mohu začít citovat.
Historicky je možné říci, že Kyjevský patriarchát má na samostatnost právo. Křesťanství se šířilo odtamtud dále do Ruska a ne naopak. K rozkolu uvnitř církve dochází už dávno, což potvrdil loňský ekumenický synod na Krétě.
Zástupci Ruska, země s největším počtem ortodoxních křesťanů, se jej nezúčastnili. Ruský patriarcha Kirill totiž v souladu s míněním Kremlu dělá vše proto, aby se z Moskvy stala druhá Konstantinopol vedoucí pravoslavné křesťany.
Při hledání počátku konfliktu je potřeba si uvědomit, že snaha o samostatnou Ukrajinskou pravoslavnou církev byla přítomná vždy. Nabrala na síle po rozpadu Sovětského svazu. Potřebnou politickou podporu ale získala až po anexi Krymu.
Nebýt ruské rozpínavosti, nemusely by teď ortodoxní církve řešit politický rébus hrozícího schizmatu. S církví ho řeší i jednotlivé vlády, které musí zvažovat ruskou sílu vojenskou, diplomatickou i dodávky ruského plynu. Nezbývá než doufat, že se mýlí ruský prezident Putin ve svých slovech o možném dalším krveprolití způsobeném náboženskou otázkou.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
