Při srpnovém setkání v istanbulském Fanaru oznámil konstantinopolský patriarcha Bartoloměj ruskému patriarchovi Kirillovi svůj úmysl darovat ukrajinské pravoslavné církvi autokefalii. Získala by tak samostatné postavení, které ji zbaví závislosti na Moskvě. Následky schůzky, která se proměnila v diplomatickou roztržku, na sebe nenechaly dlouho čekat.
Minulý pátek vyslal patriarcha Bartoloměj na Ukrajinu své zplnomocněnce – takzvané exarchy – kteří mají za úkol svolat na začátku října ustavující sněm autokefální Ukrajinské církve. A vedení moskevského patriarchátu mu na oplátku pohrozilo rozkolem světového pravoslaví. Ten by ale ve skutečnosti znamenal jen dobrovolnou izolaci ruské církve od zbytku pravoslavného světa, uvádí v komentáři pro vydání Novaja Gazeta Alexandr Soldatov.
Ruská pravoslavná církev nevystupuje proti zahraničním vojenským intervencím. Naopak, je jedním z nástrojů ruského militarismu, píše v analýze na serveru Riddle, věnujícímu se politice a společnosti v dnešním Rusku, ruský komentátor a politolog Ivan Preobraženskij.
Na plánovaném sněmu budou ke Konstantinopolskému patriarchátu připojeny hned dvě ukrajinské pravoslavné církve s vlastní jurisdikcí, které Moskva i Konstantinopol doposud považovaly za odpadlické. Dnes pod ně spadá více než 6000 farností po celé Ukrajině.
Sněm podpoří i někteří biskupové Ukrajinské pravoslavné církve podřízené Moskvě, kteří podporují myšlenku samostatnosti ukrajinské církve. Spojením těchto tří církví by pak měla s požehnáním Konstantinopolského patriarchátu vzniknout jednotná autokefální Ukrajinská Církev, uvádí Alexandr Soldatov.
Bezprostředně poté, co patriarcha Bartoloměj vyslal na Ukrajinu své exarchy, vystoupila Moskvou kontrolovaná část ukrajinské církve s ostrým prohlášením, v němž označila snahy o převzetí ukrajinských církví za „vpád na své nezpochybnitelné kanonické území“. Celý problém tkví podle Alexandra Soldatova v tom, že na starobylou Kyjevskou metropolii si dlouhodobě dělají nárok Moskva i Konstantinopol.
Moskva tvrdí, že Konstantinopol se Kyjevské metropolie vzdala v roce 1686, kdy patriarcha Dionýsios IV. povolil Moskvě dosadit do Kyjeva své metropolity. Z hlediska církevního práva však podle Alexandra Soldatova – autora komentáře, ve skutečnosti Kyjev pod Moskevskou jurisdikci nikdy nepřešel.
Až do počátku 20. století držela Moskva ukrajinskou církev pevně ve svých rukou. Jakmile se však po říjnové revoluci západní část Kyjevské metropolie ocitla na polském území, Konstantinopol nad ní obnovila svou jurisdikci a v roce 1924 jí věnovala nezávislost. Nezávislá ukrajinská církev se pak za druhé světové války rozšířila na celou Ukrajinu a po jejím skončení se až do roku 1990 nacházela v emigraci.
V důsledku demokratických změn na Ukrajině a čtyřleté války na Donbase dnes Moskva znovu zcela ztratila kontrolu nad Ukrajinou. A když se dnes Konstantinopol snaží převzít kontrolu nad ukrajinskou církví, jedná ve stejné logice, jako ve dvacátých, čtyřicátých a devadesátých letech 20. století, domnívá se Alexandr Soldatov.
Vedení ruské pravoslavné církve podle něj svým prohlášením z konce minulého týdne v podstatě rozpoutalo válku v pravoslavném světě. Válka může mít různý průběh. Pokud bude Moskva Konstantinopolský patriarchát i nadále uznávat za pravoslavný a udrží s ním i přes jeho vpád na Ukrajinu kanonické styky, konflikt bude mít mírnější průběh jakési občanské války.
Pokud však Moskva označí Konstantinopoli a všechny další místní pravoslavné církve za zrádce a nepřátele pravoslaví, může podle Soldatova dojít i k otevřenému konfliktu. Toto radikální řešení má přitom podle autora komentáře v ruské pravoslavné církvi řadu zastánců.
Bývalý patriarchův pověřenec pro styky s veřejností Vsevolod Čaplin označil konstantinopolského patriarchu Bartoleměje zа „kacíře a papežence“ a jeho synod za „pokrytce, podvodníky a bludaře“. Vlivný lídr konzervativní Asociace pravoslavných expertů Kirill Frolov dokonce na sociálních sítích přirovnal vyslání exarchů na Ukrajinu s napadením Sovětského svazu nacistickým Německem.
A dokonce moskevský metropolita Ilarion, který je všeobecně považovaný za liberála, hrozí Konstantinopoli novým velkým schizmatem, které podle něj svým dopadem předčí to z roku 1054, uvádí v Nové Gazetě Alexandr Soldatov. Posledním krokem, který může způsobit totální roztržku a globální interkonfesijní válku, se přitom podle něj může stát vyhlášení autokefality ukrajinské církve na začátku října.
V ruské pravoslavné církvi je podle Soldatova i řada církevních hodnostářů, kteří vystupují proti blížícímu se mezinárodnímu kolapsu pravoslavné církve. Ti však podle něj na takto důležité církevně-politické rozhodnutí nemají žádný vliv.
Poslední slovo nebude mít podle komentátora dokonce ani patriarcha Kirill, ale Kreml. Konflikt s Konstantinopolským patriarchátem je pro Putina projekcí jeho napjatých vztahů se Západem, což neslibuje jednotě pravoslavného světa nic dobrého.
Ruská státní média už prezentují ukrajinskou autokefalii jako „čistě americký rusofobský projekt“ a démonizují postavu patriarchy Bartoloměje. A podle Alexandra Soldatova dokonce připravují ruské obyvatelstvo na to, že vyhlášení autokefalie může vyprovokovat skutečnou rusko-ukrajinskou válku.
Příští rok uplyne sto let od chvíle, kdy ruští bolševici v noci ze 16. na 17. července roku 1918 ve sklepě dnes již neexistujícího Ipaťjevova domu v ruském Jekatěrinburgu brutálně zavraždili cara Mikuláše II., jeho manželku a jejich pět dětí. Navzdory mnoha vyšetřováním a vědeckým expertizám, pravoslavná církev stále zpochybňuje dnes již všeobecně akceptovanou verzi jedné z nejtemnějších kapitol ruské historie.
Pokud se vedení Ruské pravoslavné církve rozhodne zpřetrhat vztahy se světovým pravoslavím, bude však pro to muset najít ideologické a teologické ospravedlnění. Přitom jedinou alternativní ideologií, kterou dnes mají ruští pravoslavní teologové po ruce, je takzvané autentické pravoslaví.
To představuje tvrdý kanonický konzervativismus, odsouzení „kacířského ekumenismu“ a přerušení styků se všemi západními nepravoslavnými křesťany, uvádí Alexandr Soldatov.
Základy ideologie autentické pravoslaví se rodily za druhé světové války a za její otce jsou považování Josif Stalin a metropolita Sergej. Kombinuje proto ultrakonzervativní teologické myšlenky a hrdost na sovětskou minulost. Takový rudo-bílý patriotismus se přitom ideálně shoduje s Putinovou ideologií, v níž jsou promíchány protizápadní postoje, izolacionismus a imperiální šovinismus.
V případě takového vývoje však bude muset jít moskevský patriarcha Kirill sám proti sobě. Jako významný církevní hodnostář se zformoval na zasedáních ekumenické Světové rady církví v Ženevě, a dokonce ve Vatikánu.
Papež František by mohl v budoucnu zamířit do Moskvy. Řekl to vatikánský státní sekretář, kardinál Pietro Parolin. Podle něj je ale třeba víc času na přípravu návštěvy. Parolin včera jednal se šéfem ruské diplomacie Sergejem Lavrovem, naplánované má i setkání s patriarchou pravoslavné církve Kirillem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. „Papež v Rusku ještě nikdy nebyl,” říká Jan Šíra z katedry ruských a východoevropských studií pražské Fakulty sociálních věd.
Ještě minulý rok vyzdvihoval své historicky první setkání s římským Papežem a spřádal dalekosáhlé plány na sblížení či dokonce spojení s katolíky. S vynucený přechodem na ultrakonzervativní pozice by se musel všech těchto plánů vzdát a zcela se stáhnout z mezinárodní arény.
V Moskvě už se začíná mluvit o tom, že příliš ekumenického patriarchu by mohl brzy nahradit Putinovi daleko bližší a xenofobně naladěný metropolita Tichon Ševkunov, který má reputaci carského zpovědníka. To by ovšem nastalo skutečné splynutí světské a církevní moci. Ostatně i pravoslavný lid si Tichona považuje více než Kirilla a chrámy by se možná zase začaly plnit.
Proces vyhlášení kyjevské autokefalie je v každém případě ve stadiu, kdy je daleko zajímavější pozorovat, co se děje v Moskvě. V Kyjevě už totiž slaví vítězství, kdežto jak se po osamostatnění ukrajinské církve zachová moskevský patriarchát, ví zatím jen Bůh, uzavírá svůj komentář na stránkách vydání Novaja Gazeta Alexandr Soldatov.
