Ruská pravoslavná církev nevystupuje proti zahraničním vojenským intervencím. Naopak, je jedním z nástrojů ruského militarismu, píše v analýze na serveru Riddle, věnujícímu se politice a společnosti v dnešním Rusku, ruský komentátor a politolog Ivan Preobraženskij.
Rusko podle něj zůstává státem vedoucím války za svými hranicemi. V roce 2016, dva roky po anexi Krymu, prohlásil ruský politolog Sergej Karaganov v rozhovoru pro německý časopis Spiegel, že „Rusko už nikdy nebude válčit na vlastním území“.
Preobraženskij konstatuje, že zřejmě proto nyní Moskva válčí na cizím území, často i hodně daleko od ruských hranic, jak ukázala například nedávná smrt tří ruských novinářů ve Středoafrické republice.
Žurnalisté tam chtěli natočit film o ruských vojenských poradcích a žoldnéřích, kteří v zemi působí. Taková válečná aktivita ale mimo jiné znamená, že takzvaná „tradiční náboženství“ vůči ní musejí zaujmout stanovisko.
Ochránce křesťanů
Obrana vlastní země a národa v ruské pravoslavné církvi dávno žádné otázky nevyvolává. Pravoslavní duchovní se už tradičně modlí za obránce Ruska a ve svých modlitbách nezapomínají ani na ruské vládce a stát. Jaký ale mají vztah k zahraničním operacím, které zjevně neslouží obraně vlasti?, ptá se ruský politolog.
Příští rok uplyne sto let od chvíle, kdy ruští bolševici v noci ze 16. na 17. července roku 1918 ve sklepě dnes již neexistujícího Ipaťjevova domu v ruském Jekatěrinburgu brutálně zavraždili cara Mikuláše II., jeho manželku a jejich pět dětí. Navzdory mnoha vyšetřováním a vědeckým expertizám, pravoslavná církev stále zpochybňuje dnes již všeobecně akceptovanou verzi jedné z nejtemnějších kapitol ruské historie.
Popisuje, že v 19. století oficiální ruská propaganda o mnoha výbojích mluvila jako o válkách „náboženských“, vedených na ochranu bratrských pravoslavných národů. Ale třeba válečné akce na území Ukrajiny, na kterých se Rusové podílejí, do této kategorie určitě nepatří. Preobraženskij soudí, že je můžeme považovat přímo za bratrovražedné.
V případě Sýrie se ruská propaganda sice pokoušela mluvit o „ochraně křesťanů“, ale jen těžko je možné tvrdit, že by skutečným cílem války bylo zachránit místní katolíky či pravoslavné nebo snad věřící monofyzitské církve.
Náboženský charakter je každopádně zřejmý u občanské války ve Středoafrické republice, kde proti sobě bojují muslimové a křesťané. Tento rozměr ale zřejmě moc nezajímá ruský generální štáb nebo zaměstnance takzvané Vagnerovy soukromé vojenské společnosti, která tam podle řady svědectví působí.
(Pro)státní církev
Preobraženskij vypočítává, že jako o pravoslavných o sobě tradičně mluví více než 70 % Rusů. V 90. letech ještě Ruská pravoslavná církev přicházela se smírnými prohlášeními v duchu klasického chápání křesťanských hodnot.
Papež František by mohl v budoucnu zamířit do Moskvy. Řekl to vatikánský státní sekretář, kardinál Pietro Parolin. Podle něj je ale třeba víc času na přípravu návštěvy. Parolin včera jednal se šéfem ruské diplomacie Sergejem Lavrovem, naplánované má i setkání s patriarchou pravoslavné církve Kirillem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. „Papež v Rusku ještě nikdy nebyl,” říká Jan Šíra z katedry ruských a východoevropských studií pražské Fakulty sociálních věd.
Je možné vzpomenout například konflikt v roce 1993, kdy proti sobě stáli tehdejší ruský prezident Boris Jelcin a ruský parlament, nebo první čečenskou válku. Část duchovních samozřejmě zaujímala jinou, radikálnější pozici, ale v té době ještě v rámci církve hráli jenom okrajovou roli.
Pravoslavná církev v Rusku tehdy například aktivně podporovala výjimky ze základní vojenské služby. Věřící tak chtěla ušetřit před nutností brát do ruky zbraň, pokud by to bylo v rozporu s jejich přesvědčením.
Po smrti patriarchy Alexije II. v roce 2008 a zvolení nové hlavy církve, patriarchy Kirilla, se ale věci začaly rychle měnit. Vojenští kaplani, kteří se v armádě původně objevili proto, aby pomohli zjemnit drsné mravy, a také aby sloužili jako doplňující nástroj kontroly nad armádou, se následně stali organizační jednotkou ruského ministerstva obrany.
Pravoslavná církev navíc začala aktivně navazovat vztahy s takzvanými kozáckými polovojenskými organizacemi. Ty se po roce 2014 zapojily do válečných akcí na Donbasu a v Sýrii. A v rámci církevních nedělních škol začaly vznikat vojensko-vlastenecké kluby mládeže.
Ukrajinské dilema
Politolog Ivan Preobraženskij z toho na serveru Riddle vyvozuje, že ruská pravoslavná církev ve svém dnešním stavu plní v souvislosti s válkou jen část ze svých veřejných funkcí – žehná ruským ozbrojeným silám. Na rozdíl od jiných velkých světových křesťanských církví o ní však prý nejde mluvit jako o mírotvorné nebo dokonce pacifistické organizaci.
patriarcha Kirill
Patriarcha Kirill ani jednou neodsoudil vyznavače pravoslaví, kteří bojují na Donbase, ani nevyzval ruský stát, aby se na tomto konfliktu přestal podílet
|foto:Český rozhlas
Otázka, k jakým vlastně válkám dává své požehnání, jako by ruskou pravoslavnou církev nezajímala. Na území Ukrajiny je největší církví Ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu, která je z právního hlediska součástí církve ruské. Proto ruské pravoslavné duchovenstvo nemůže podobnému bratrovražednému konfliktu požehnat.
Zároveň ale za celé čtyři roky církev účast Rusů ve válce na území Ukrajiny přímo nekritizovala. Moskevská patriarchie po anexi Krymu sice nezměnila status Simferopolské eparchie, která zůstala součástí ukrajinské církve. Na druhou stranu však patriarcha Kirill také ani jednou neodsoudil vyznavače pravoslaví, kteří bojují na Donbase, ani nevyzval ruský stát, aby se na tomto konfliktu přestal podílet.
Naopak, Kirill osobně a přímo podpořil Rusko a samozvané východoukrajinské lidové republiky. Zároveň neváhá kritizovat Kyjev i blíže neurčené ukrajinské „nacionalistické organizace“. Preobraženskij proto soudí, že v otázce militarizace Ruska existuje mezi vedením Ruské pravoslavné církve a Kremlem plné vzájemné porozumění.
Buddhisté se podřídili
Podobné je to i v případě ruského islámu, který kontroluje a ovládá několik vzájemně si konkurujících organizací. Mezi ně patří Rada muftích a jednotlivé regionální muslimské duchovní správy, které vznikly ještě v dobách Sovětského svazu.
Proti násilným intervencím se stavěli ruští buddhisté, zvláště v období prvního čečenského konfliktu. V nedávné době se ale ukázalo, že i buddhisté se armádních akcí na ukrajinském území zúčastnili. Představitelé tohoto náboženství na to žádným protiválečným prohlášením nezareagovali. Ani toto vyznání a jeho církevní organizace se tak v Rusku neprojevuje protiválečnou orientací.
Zbývají už jen takzvané malé církve a sekty, mezi nimi i ty, které se v Rusku označují jako „totalitní“. Počtem přívrženců z nich vynikají svědkové Jehovovi. V celém Rusku mají 170 tisíc stoupenců, kteří nesmějí vzít do ruky zbraň.
Už léta to je největší náboženská skupina v Rusku, která se podobným pravidlem řídí. Svědkové Jehovovi důsledně vystupují proti vojenským konfliktům i proti tomu, aby se na nich podíleli ruští občané. Podobné pozice nicméně zastávala i řada malých protestantských církví, které na území Ruska působily.
Odpírači vojenské služby
V roce 2017 ale ruské úřady dosáhly toho, že Nejvyšší soud svědky Jehovovy jako extrémistickou organizaci zakázal. Politolog Preobraženskij je přesvědčený, že se to neobešlo bez podpory pravoslavné církve.
Nejvyšší soud Ruské federace potvrdil zákaz náboženské organizace Svědci Jehovovi z dubna letošního roku. Odůvodnil to tím, že jde o extrémistickou skupinu, která ohrožuje bezpečnost státu.
Zároveň je podle něj více příčin tažení proti svědkům Jehovovým. Restrikce souvisejí i s tím, že tato skupina skutečně má mnoho znaků klasické sekty v negativním smyslu slova. Kromě toho měli jehovisté i jiné konflikty se státem než jen v otázce války a míru.
Bylo tomu tak například ohledně zákazu slavení svátků: členové sekty si nejenže nesmějí připomínat vlastní narozeniny, ale je jim zapovězena i účast na některých státem organizovaných oslavách. Úřady se rovněž zajímaly také o rozsáhlý majetek svědků Jehovových, který už ostatně z části zabavily.
V podmínkách rostoucí militarizace Ruska to je ale právě odmítání služby v armádě, co dělá ze svědků Jehovových a dalších odpíračů vojenské služby z náboženských důvodů přirozené protivníky Kremlu.
Neškodní „extremisté“
Nátlak podněcuje i to, že tajné služby a bezpečnostní složky v dnešním Rusku podle Preobraženského raději hledají potenciální extremisty mezi neškodnými narušiteli zákona než v řadách skutečných zločinců. Je to nejjednodušší způsob, jak si získat uznání nadřízených a s ním i vyšší hodnost, byt, nebo alespoň prémie.
Ve vězení se tak už ocitly desítky jehovistů, kteří svých náboženských aktivit nezanechali. Někteří z nich už dokonce získali status politických vězňů.
Ruský mediální a internetový regulátor Roskomnadzor již také svědkům Jehovovým zablokoval webové stránky. Představitelé této náboženské skupiny označují za protizákonný způsob, jakým k blokaci došlo. Tlak státu ale pociťují i jiné náboženské organizace. Dokonce i ty pravoslavné, jež však nepodléhají Ruské pravoslavné církvi.
Preobraženskij očekává, že ruský stát pravoslavnou církev brzy požádá o to, aby některé z válečných operací výslovně požehnala. Pravděpodobně prý od ní také bude častěji slyšet o tom, že ruská armáda chrání v různých částech světa křesťany, podobně jako tomu bylo v 19. století.
A zřejmě poroste i počet trestně stíhaných protiválečných náboženských aktivistů. Podobné represe, pokud k nim skutečně dojde, budou znamenat, že Rusko nevylučuje rozsáhlejší válečné akce mimo své území, a proto se pokusí preventivně zbavit potenciálních odpůrců, domnívá se komentátor.
